Tschechische Verteilschriften

Aus dem Inhalt: „Klar ist, dass niemand beweisen kann, dass es keinen Gott gibt, aber ist andererseits seine Existenz beweisbar? Wenn das Letztere möglich ist, dann sind die atheistischen Verbände einem Irrtum aufgesessen. Kann man darüber hin­aus zeigen, dass es den biblischen Gott gibt, dann gehen die Atheisten auf die Hölle zu, denn die Bibel sagt: „Deren Los ist die dunkelste Finsternis“ (Judas 13b).“ Dieses Traktat eignet sich besonders gut zur Weitergabe an suchende Menschen! A přece existuje – náš Bůh! Mnoho lidí se snaží téma „Bůh“ nějak zaonačit. Tím se ale nic nevyřeší, protože se z toho koneckonců nedá vyvlíknout. Ateisté v Londýně chtěli na červených dvoupatrových autobusech umístit slogan: „Bůh neexistuje“. To ale ztroskotalo na anglickém zákoně o reklamě, podle něhož se agitace může vztahovat pouze na něco, co je doložitelné konkrétními fakty. Žádný z agitátorů ale nemohl prokázat, že Bůh neexistuje. Proto pozměnili svůj slogan na znění: „Bůh [pravděpodobně] neexistuje“. Takové prohlášení ovšem logicky obsahuje i pravděpodobnost, že Bůh existuje. To mnohé lidi přivedlo k zamyšlení nad otázkou Boží existence. Stejná agitační kampaň ateistů v Německu nebyla na veřejných autobusech nejdříve vůbec povolena. Proto se agitátoři rozhodli, že pošlou na cestu po Německu vlastní autobus. Německý slogan byl ve srovnání s anglickým ještě zesílen: „Bůh [s pravděpodobností blížící se jistotě] neexistuje.“ Jako přemýšliví lidé se ale ptáme: „Proč ateisté vytáhli do boje proti něčemu, co přece podle jejich mínění vůbec neexistuje?“ Skutečnost je, že nelze dokázat, že Bůh neexistuje. Ale zeptejme se opačně. Dala by se jeho existence nějak potvrdit? Pokud by to možné bylo, tak jsou ateistické šiky na omylu. A kdyby by se navíc dalo doložit, že Bůh Bible je skutečný, pak půjdou ateisté do pekla. V Bibli se totiž píše: „jim je navěky připravena nejčernější tma“ (Juda 13b). Ateisté si nemohli vsadit s vyšším rizikem prohry. Prokažme existenci Boha pomocí dvou nových důkazů. Formulace v Římanům 1,21 „Ačkoli poznali Boha“ je velmi silný výrok, který nám dává na vědomí, že se Bůh zjevil každému člověku: Jednak skrze Bibli a také v přírodě a vesmíru. Stvoření je dílo Božích rukou a přemýšliví lidé si ze zázraků stvoření mají odvodit existenci Stvořitele. Ačkoli důkazy Boha nevedou přímo k víře, mají přece jen důležitou funkci: Protiřečí ateismu a jsou vhodné k tomu, aby narušily nebo přímo odstranily mnohé překážky víry. Starší důkazy Boha pocházejí např. od Aristotela, Anselma z Canterbury a Tomáše Akvinského. Nyní uvedeme dva důkazy, které byly formulovány teprve v posledních letech autorem tohoto letáku. Jeden důkaz je z oblasti přírodních zákonů týkajících se informace a druhý důkaz je prorocko-matematický. Důkaz o Bohu pomocí přírodních zákonů o informaci Na základě těchto zákonů víme, že obrovské množství informací v buňkách živých organismů lze vysvětlit jen tak, že za vším stojí inteligentní původce. Na počátku byl Bůh, který je nekonečně inteligentní. Na rozdíl od historických důkazů Boha, které jsou v zásadě filozofické povahy, máme zde pro existenci Boha poprvé důkaz z oblasti přírodních zákonů. Na Kanta, který žil před 200 lety a který je považován za největšího odpůrce důkazů o Bohu, se nikdo nemůže v žádném případě odvolávat. V jeho době lidé neměli ani zlomek dnešních vědeckých poznatků o přírodě. Podrobnosti k tomuto důkazu jsou uvedeny v mé knize Na počátku byla informace [1]. „Prorocko-matematický důkaz o Bohu“ Bible obsahuje přes 3000 prorockých výpovědí, které se už vyplnily. Jako dobře doložitelný příklad můžeme uvést rozptýlení lidu Izraele, které Bůh ohlásil v 5. Mojžíšově 28,64-65. Dále pak předpovězení návratu Izraelců do zaslíbené země, vyslovené prorokem Jeremiášem 16,14-15. K návratu došlo po téměř 2000 letech po zřízení státu Izrael v roce 1948. Takovou kvalitu spolehlivosti a věrohodnosti nevykazuje žádná jiná kniha světových dějin. Biblické výpovědi jsou jedinečným měřítkem ke zkoumání pravdy. Je možné, aby se pisatelům Bible mohlo podařit tisíce přesných předpovědí? Bible vznikala po dobu 1500 let, jednotliví autoři psali nezávisle na sobě. Splnila se jejich proroctví jen náhodou anebo to bylo tím, že autorem Bible je Bůh. Ten ve své vševědoucnosti může vyslovit proroctví, která se v průběhu dějin skutečně naplní a prokáží se jako pravdivá. Pro lepší představu, co to znamená, si to znázorníme pomocí následujícího modelu: Představme si neobyčejně velké mraveniště, kde jsou všichni mravenci černí a mezi nimi je jeden mravenec červený. Situace je následující: Čím větší mraveniště bude, tím menší je pravděpodobnost, že se nám podaří náhodně (např. se zavázanýma očima) napoprvé vytáhnout červeného mravence. Otázka tedy zní: Při jakém počtu černých mravenců je pravděpodobnost, že náhodně vyjmeme červeného mravence, stejně velká jako pravděpodobnost, že se náhodně splní všech 3268 proroctví? Začneme jednoduchým odhadem: Bude stačit koupací vana plná mravenců? Nebo je třeba nahradit vodu Bodamského jezera mravenci? Bude potřeba tolik mravenců, že by jimi bylo potřeba naplnit objem zeměkoule? Výpočet ukazuje, že je to stále příliš málo. A co naplnit mravenci celý nepředstavitelně velký vesmír? Nebo snad dva či tři naše vesmíry? Je to stále ještě málo! Má jich snad být sto (10 na druhou) či tisíc (10 na třetí)? Matematický výpočet přesáhne veškeré naše představy a určí potřebný počet vesmírů, kterých by muselo být neskutečných 10 na 896. Co takový nesmírný počet - tedy jednička následovaná 896 nulami - vesmírů po okraj naplněných mravenci vyjadřuje? Znamená to, že je zcela nemožné, aby se 3268 proroctví splnilo pouhou náhodou. Pravděpodobnost jejich naplnění je prakticky nulová stejně jako náhodné nalezení červeného mravence v nepředstavitelně velkém prostoru naplněném černými mravenci. Číselné výsledky matematického výpočtu rostou do tak gigantických a astronomických hodnot, že to naše myšlení a představivost přesahuje. My ne­jsme schopni tuhle skutečnost přiměřeně vyhodnotit. Podrobný postup výpočtu je uveden v mé knize Tak je psáno [2]. Tento udivující výsledek se dá krátce shrnout takto: Pomocí „prorocko-matematického důkazu Boha“ je možné dokázat existenci vševědoucího a všemohoucího Boha, který je totožný s Bohem Bible. Z toho plynou tři významné důsledky: 1. Bible je od Boha a je pravdivá Žádný člověk není schopen formulovat proroctví, která se pak také dokonale vyplní. Pravým autorem Bible je ale vševědoucí a všemohoucí Bůh (2.Timoteovi 3,16). Bůh je pravda, a proto je celá Bible pravdivá. Ježíš se modlí k Otci: „Tvé slovo je pravda“ (Jan 17,17) a Pavel vyznává: „Věřím všemu, co je napsáno“ (Skutky 24,14). On důvěřoval Bohu i bez „prorocko-matematického důkazu“. 2. Není žádný jiný Bůh než Bůh Bible Žádný z důkazů Boha, které vznikly v minulosti, nepotvrzuje jednoho určitého Boha. Všechny jsou formulovány tak všeobecně, že je může s úspěchem použít každé náboženství. Naproti tomu „prorocko-matematický důkaz“ poukazuje jednoznačně na Boha Bible a na jeho Syna Ježíše Krista. Důkaz tohoto druhu nelze aplikovat na žádného boha jiného náboženství. Bible výstižně podotýká, že lidé ve svých náboženstvích vytvořili mnoho tak zvaných bohů: „I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jako že je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho“ (1. Korintským 8, 5-6). V Žalmu 96,5 Bible zavrhuje všechny bohy v náboženstvích lidí: „Všichni bohové národů jsou modly.“ Sloužit modlám není vůbec neutrální záležitost. V biblickém záznamu o pokušení (Matouš 4,8-10) požadoval ďábel, aby ho Ježíš uctíval. Ten ho ale umlčel Božím slovem: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat“ (Matouš 4,10). Podle svědectví Nového zákona člověk při modloslužbě uctívá zlé duchy, tj. démony (1.Korintským 10,20). Tím dochází k uctívání ďábla, které Ježíš tak vehementně zakázal. Modloslužba je hřích, který patří k těm, co člověka vylučují z Božího království (1.Korintským 6,9 nn; Galatským 5,20-21; Zjevení 21,8; 22,15). 3. Ateismus je vyvrácen Ateismus je možné vyvrátit dvojím způsobem – pomocí přírodních zákonů o informaci a prorocko-matematickým důkazem Boha. Bible hodnotí ateistické myšlení v Žalmu 14,1: „Bloud si v srdci říká: ´Bůh tu není´.“ Dále čteme: „Svévolníkovi se (na věčnosti) dobře nepovede“ (Kazatel 8,13). Ateisté nejen že bojují ztracený boj, ale navíc se nacházejí na cestě do věčného zahynutí: „Kdo však neuvěří (v Pána Ježíše), bude odsouzen“ (Marek 16,16). Záchrana je možná Tento leták nechce nikoho obžalovat kvůli jeho dosavadní cestě – smilníky ani podvodníky, stoupence různých náboženství ani misionáře ateismu. Jde nám spíše o to, abychom všechny čtenáře upozornili na cestu do zahynutí a oslovili je s pozváním: V tomto životě je pro každého hříšníka ještě možnost obrácení. Dalekosáhlý důsledek evangelia je jasně vyjádřen apoštolem Janem 3,17-18: „Vždyť Bůh neposlal svého Syna (Ježíše) na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Protože Bůh vložil do našeho srdce věčnost (Kazatel 3,11), nemůžeme v žádné věci našeho pozemského života najít skutečné naplnění. Jsme stvořeni pro věčnost, a proto také nebude naše existence nikdy zničena. Za branou smrti jsou jen dvě místa pobytu – nebe nebo peklo. To první je nevýslovně nádherné, to druhé je nepředstavitelně hrozné. Božím přáním je, aby nás měl jednou v nebi. K tomu potřebujeme Pána Ježíše. On nám otevírá dveře do nebe, protože nás osvobozuje od naší viny a daruje nám novou životní perspektivu. Pokud máte být zachráněni a dostat se do nebe, musíte se od dosavadní cesty bez Ježíše odvrátit a přijmout Ježíše do svého života. Tento životní obrat můžete udělat v modlitbě, která může znít takto: „Pane Ježíši, znám nyní Tvé jméno. Ale dosud jsem žil tak, jako bys vůbec nebyl. Teď jsem poznal, kdo jsi, a proto se k Tobě poprvé obracím v modlitbě. Teď také vím, že existuje nebe a peklo. A tak mne zachraň před peklem, kde bych skončil pro všechny své viny, především nevíru. Přeji si, abych byl jednou po celou věčnost u Tebe v nebi. Vím, že se do nebe nemohu dostat pro své vlastní zásluhy, nýbrž pouze vírou v Tebe. Protože mne miluješ, zemřel jsi za mne na kříži, vzal jsi na sebe mé viny a za má přestoupení jsi zaplatil. Děkuji Ti za to. Vidíš všechny mé viny už od mého dětství. Znáš každý hřích mého života – víš všechno, čeho jsem si vědom a co jsem už dávno zapomněl. Ty o mně víš všechno, protože mě dokonale znáš. Znáš každé hnutí mého srdce, ať je to radost nebo smutek, potěšení či sklíčenost. Před Tebou jsem jako otevřená kniha. Takový, jaký jsem a jak jsem dosud žil, nemohu před Tebou a před živým Bohem obstát. A proto bych do nebe nemohl přijít. Proto Tě prosím, odpusť mi všechny moje viny. Svých hříchů z hloubi duše upřímně lituji. Prosím Tě, pomoz mi, abych odložil všechno, co v Tvých očích není správné. Daruj mi nový život, jakému bys mohl požehnat. Otevři mi přístup k Tvému Slovu. Pomoz mi, abych rozuměl, co mi v Bibli chceš říct. Abych ve Tvém Slově nalezl novou sílu a životní radost. Staň se od této chvíle mým Pánem, kterému mohu patřit a kterého budu následovat. Dej mi k tomu poslušné srdce. Ukaž mi prosím cestu, po které mám teď jít. Děkuji Ti, že mne vyslyšíš. Věřím Tvému zaslíbení, že kdo se Ti odevzdá, stane se Božím dítětem a jednou bude navždy u Tebe v nebi. Těším se z té veliké výsady, že mohu být v každé situaci na Tvé straně. Prosím Tě, pomoz mi nalézt lidi, kteří v Tebe osobně věří. Pomoz mi nalézt biblicky orientované společenství, kde bych mohl pravidelně slyšet Tvé Slovo. Amen.“ Emeritní ředitel a profesor Dr.-Ing. Werner Gitt

Schon unsere alltägliche Erfahrung lehrt, dass jede Idee einen Ideengeber benötigt. Die Relativitätstheorie wurde von Albert Einstein erdacht, der Dieselmotor von Rudolf Diesel und die Bachkantaten von Johann Sebastian Bach. Wer aber ist der Erfinder aller biologischen Konzepte? Wer meint, die ziellose Evolution sei die Ursache, ist schlecht beraten, denn Information, die Basis allen Lebens, kann nach den Naturgesetzen der Information nicht von alleine in der Materie entstehen. Durch diese Naturgesetze kann auch der Nachweis erbracht werden, dass nicht nur eine hohe Intelligenzquelle vonnöten ist, sondern eine mit unendlicher Intelligenz. So bleibt nur ein Gott als Informations- und Ideenquelle übrig. Der Begriff Bionik setzt sich zusammen aus Biologie und Technik und beschreibt das kreative Umsetzen von Ideen aus der Biologie in die Technik. Bionik als Wissenschaftsdisziplin befasst sich mit der technischen Umsetzung von Konstruktionen und Prinzipien biologischer Systeme. Co je to bionika? Pojem bionika se skládá ze slov biologie a technika a popisuje tvůrčí využití podnětů z biologie a techniky. Jedním ze zakladatelů bioniky je německý profesor zoologie Werner Nachtigall (* 1934). Ten tento pojem definuje následovně: „Bionika se jako vědecká disciplína systematicky zabývá technickým nasazením a využitím konstrukcí, postupů a vývojových principů biologických systémů.“ Za historického předchůdce bioniky je považován italský vynálezce Leonardo da Vinci (1452-1519).Ve svém spise „O ptačím letu“ z roku 1505 analyzoval ptačí let a pokusil se tyto poznatky přenést na létající stroje. První německý patent z oblasti bioniky získal roku 1920 rakousko-uherský botanik a mikrobiolog Raoul Heinrich Francé (1874-1943), který navrhl novou slánku podle vzoru makové tobolky. To byl průlom v dějinách bioniky, neboť pro udělení patentu je rozhodující novost vynálezu. A protože příroda už tento vynález předvedla, mohlo by to vést k odmítnutí patentové přihlášky. Francé ale patent získal, a od té doby jsou bionické vynálezy považovány za patentově přijatelné. Tím je také podpořen hospodářský zájem o bioniku. Biologické vzory pro technická řešení Švýcarský inženýr Georges de Mestral (1907-1990) vyvinul podle úponků na lopuchu suchý zip, který se od té doby velice rozšířil. Tento jednoduchý spojovací element je dnes neodmyslitelně spojen s obuví, s oděvními součástmi, manžetami při měření tlaku, dětskými plenami, batohy a taškami. Rychle plavající žraloci mají zvláštní konstrukci povrchu kůže, s malými, navzájem přiléhajícími šupinami. Ty jsou opatřeny mikroskopicky malým rýhováním s ostrými hranami, které je uspořádáno paralelně k proudění. To vede ke značnému zmenšení odporu proudění – tento fyzikální efekt platí nezávisle na médiu pro každé turbulentní proudění, rovněž pro vzduch. Podle tohoto biologického vzoru jsou letadla polepena speciální fólií (fólie Riblett), aby se snížil odpor vzduchu a tím také spotřeba pohonných hmot. Indická květina lotos roste v bahnité vodě. Kal, který se dostane na její listy, na nich ale neulpívá, je odplaven i tím nejmenším množstvím vody. Tento způsob samočištění se označuje jako „lotosový efekt“. Jak je něco takového možné? Na povrchu listů se nacházejí malé uzlíčky (nopky), rostlinné výrůstky o velikosti 10 až 20 µm (1 µm = 0,001 mm), vzdálené od sebe 10 až 15 µm, které zabraňují tomu, aby se voda a částice kalu dostaly s povrchem listu vůbec do styku. Objevitel tohoto lotosového efektu, německý botanik prof. Wilhelm Barthlott (* 1946), se pokusil přenést tento samočisticí efekt na technické povrchy. Úspěšným výsledkem jsou např. samočisticí omítkové barvy. Ohledně geometrického uspořádání semen nacházíme ve světě rostlin skutečné prostorové zázraky.U slunečnice leží každé semínko květu na průniku levotočivé a pravotočivé spirály. Počet semínek není nikdy jiný, než jsou sousední čísla matematické Fibonacciho posloupnosti. Tento sofistikovaný princip je použit také u nepatrných jednotlivých kvítků sedmikrásky. Počítačovými simulacemi se dá dokázat, že semena se na kruhové ploše nedají uspořádat s větší hustotou. Je při tom také pozoruhodné, že plocha je během celé růstové fáze stále plně využita. V žádném časovém okamžiku nevznikají jakákoli prázdná místa. Kdo dal tomu semínku tu informaci, která obsahuje všechny údaje o růstu? Raci potřebují citlivé oči se širokým úhlem pohledu. Oči se skládají z jednotlivých oček, mezi kterými se světelné paprsky dvakrát odrážejí a teprve potom se dostávají na smyslové buňky. Touto podivuhodnou konstrukcí se dosahuje trojího efektu: Oko je vysoce citlivé na světlo, dále může vidět mimořádně velkou oblast a také vytváří velmi ostrý obraz. Astronomové tento promyšlený princip račího oka podrobně studovali a zkonstruovali podle něho širokoúhlou kameru, která může zachycovat dokonce krátkovlnné rentgenové záření (10 nm). Kožich ledního medvěda se vyznačuje geniální izolační technikou. Ve středu každého chlupu jeho srsti se nachází úzký, třpytivý, cylindrický prázdný prostor. Pokud tam proniknou světelné, nebo také tepelné paprsky, nemohou už uniknout. Odrážejí se sem a tam, a tak se dostanou až k základu chlupu, tedy ke kůži medvěda. Protože je kůže černá, tak ty tepelné paprsky velice efektivně pohlcuje a tím se zahřívá. Ledního medvěda tak proti arktické zimě chrání speciální klimatizační zařízení, které se nachází v každém jednotlivém chlupu jeho bílého kožichu. Textilní vývojáři a výrobci strojů se nechali solárním kolektorem ledního medvěda inspirovat k solárně-tepelnému získávání energie. Hnízda termitů mohou dosáhnout výšky až sedmi metrů a mohou v nich být desetitisíce až miliony jedinců. Ve spodní části zakládají termiti pro zásobovací účely kolonie hub, které svou látkovou výměnou produkují i teplo. V noci tento teplý vzduch stoupá do střední části stavby. Pomocí rozvětveného systému kanálů na vnějších stěnách se vzduch nočním chladem ochlazuje a proudí tak do spodní části hnízda. Tam se opět ohřívá a stoupá zase nahoru – vzniká tak oběhový systém. Ve dne slunce vnější stěny ohřeje a vzduch potom stavbou proudí v obráceném směru. Tento geniálně koncipovaný klimatizační systém je tak v jedné fázi poháněn teplem látkové výměny a ve druhé fázi teplem slunce. K tomu, aby se vypočítal potřebný široce rozvětvený systém trubek podle aerodynamických zákonů a navrhla optimální konstrukce, je třeba použít složité počítačové programy. Kdo dal národu termitů o několika milionech jednotlivců plán, aby to po fyzikální stránce korektně vybudovali? Odkud každý jednotlivý termit ví, jak je třeba přemístit materiál, a jak mezi nimi funguje komunikace? Při stavbě panuje plná zaměstnanost, každý termit ví, co se má dělat, a žádný není bez práce. Vady konstrukce a lajdácká práce na stavbě jsou neznámým pojmem. Viktorie královská – jsou to dva druhy: Victoria amazonica a Victoria cruziana. Oba pocházejí z teplých končin Jižní Ameriky. Typický je pro ně až tři metry velký kruhový plovoucí list s okrajem ohnutým vzhůru, který nabízí místo k odpočinku velkým ptákům. Bez problémů by mohl unést i dvě malé děti. V čem tato zvláštní pevnost spočívá? Na spodní straně vidíme rafinovaný systém žeber a zesilovacích výztuží. Část z nich vychází od středu radiálně k okraji listu, další probíhají kruhově kolem. Materiálem se nijak neplýtvá. Najdeme ho jen tam, kde je podle zákonů statiky a nauky o pevnosti potřebné zpevnění. Ty ohromné listy jsou perfektní konstrukcí typu lehkých staveb, u kterých se při maximální úspoře materiálu dosahuje maximální nosnosti. Kdo tuto konstrukci propočítal? Kdo je jejím vynálezcem? Kdo určil ty parametry? A ještě něco je pozoruhodné: Květy viktorie se otevírají s nastávajícím soumrakem, jsou bílé a nalákají brouky, které uvězní k opylení ve vzduchových kapsách. Dalšího dne se květy zavřou a brouci se s nimi dostanou pod vodu. Druhou noc se ještě jednou otevřou, tentokrát jsou zbarvené do růžova a opylovače opět propustí. V 19. století byl plovoucí list viktorie biologickým vzorem pro technické konstrukce lehkých staveb.Známým příkladem je Crystal Palace (Křišťálový palác), který navrhl britský architekt Joseph Paxton (1803-1865) pro první Světovou výstavu 1851 v Londýně. Tato ohromná výstavní hala měla plochu 70 000 metrů čtverečných (= čtyřnásobek dómu sv. Petra), a 2000 dělníků do ní zabudovalo 3500 tun litiny a 400 000 skleněných tabulí. K technickým řešením inspirovaly inženýry a odborníky na materiály i slupky mnohého ovoce. Jedním z nejtěžších citrusových plodů je pomelo, které může vážit až dva kilogramy. Je obaleno měkkou, pěnovitě strukturovanou slupkou. Ovoce je ochráněno tak dobře, že bez újmy vydrží pád z výšky deseti metrů na betonovou plochu. Pohybová energie při pádu je z 90 procent pohlcena obalem ovoce, který má tloušťku dva až tři centimetry. Tato skutečnost vedla výzkumníky Technické univerzity v Cáchách k tomu, že vyvinuli ochranu před nárazem z kovové pěny. Začátkem 19. století se britský inženýr Georg Cayley (1773-1857) orientoval při konstrukci prvního funkčního padáku podle létajících semen tuzemských rostlin. V roce 1852 postavil první kluzák na světě, který byl testován bez pilota. Německý pionýr létání Otto Lilienthal (1818-1896) podrobně studoval ptačí let a začátkem 20. století poznal jako první význam tvaru křídla pro pohyb. Tvarované nosné plochy mají sice ve srovnání s rovnými plochami v horizontálním směru nepatrně vyšší odpor vzduchu, avšak mnohokrát větší při pohybu vertikálním. V roce 1889 uveřejnil svoji knihu „Ptačí let jako základ umění létat“, která platí za nejdůležitější publikaci v oboru létání 19. století. Ornitologové dnes znají 10 000 druhů ptáků, z nichž většina je schopná létat. Byly popsány různé druhy letu (např. klouzavý, střemhlavý, vibrační). Kdo dal každému ptáku konstrukci s nejrůznějším druhem peří, vhodnou pro jeho potřeby? Kdo instaloval v mozku ptáka nepředstavitelně složitý letový program, který hlásí do mozku i při složitých manévrech každé postavení křídel a potom na ně také v okamžiku reaguje a posílá nezbytné povely? Aby všechny systémy a programy fungovaly, musí už být předem hotový. Hranice bioniky Seznámili jsme se jen s malým výběrem koncepcí z biologie, které je možné považovat za perfektní řešení. Přímo kopírovat se ale dá něco jen stěží. Od biologického jevu až k technickému nasazení vede většinou ještě dlouhá cesta. Podle mého pohledu na věc jako inženýra a informatika můžeme použít zejména takové jevy, které v inženýrských vědách – a tam především v mechanice – můžeme zařadit mezi: geniální konstrukce lehkých staveb (použitý materiál je využit velice úsporně – plovoucí listy viktorie, uspořádání semen u rostlin, pavoučí sítě) speciální nástroje (vlákno pavouka s větší pevností proti nárazu než u oceli) optimalizace formy (struktury jsou lehké, jak je jen možné, a přitom tak pevné, jak je potřebné – umístění větví u stromů, stéblo žita, kosti, zuby, drápy) zvláštní konstrukce pro speciální pohyby (vážky, kolibříci, rejnoci) geniální využití fyzikálních zákonů (rychle se pohybující zvířata mají tvar těla s malým odporem vůči proudění – delfíni, žraloci) principy pohonu (princip zpětného rázu u medúz a chobotnic, princip vrtule u ptáků) přesně kalkulované systémy klimatizace (stavby termitů) optimální využití energie (let tažných ptáků, medvědí kožich) miniaturizace (dosud není známa žádná vyšší hustota informace než u molekuly DNA) senzorová technika. Všechny mechanismy výše uvedeného druhu jsou geniální povahy. Kromě toho na Zemi existuje nepředstavitelná rozmanitost živých systémů. Německý biolog profesor Gerhard Zotz (* 1960) odhaduje biodiverzitu na naší planetě na přibližně 100 milionů druhů, z nichž je dosud objeveno jen 8,7 milionů. Z toho můžeme získat představu, jak ohromující je počet geniálních idejí, které jsou v živých systémech realizovány. U všech živých systémů existují koncepty, které dalece přesahují veškeré inženýrské možnosti. Jde o vynálezy, u kterých s respektem poznáváme, že se nedají technicky napodobit. O co se přitom jedná? 1. Všechny živé systémy mají společné, že vznikly z existujícího živého systému. To je koncept rozmnožování. Technicky vyjádřeno to znamená, že z kladiva vzniká nové kladivo, z benzinového motoru nový benzinový motor a z počítače zase nový počítač. 2. Dále je všem živým systémům společné, že jejich složitý stavební návod je uložen jako informace na mimořádně malém prostoru a po iniciaci (oplodnění, buněčném dělení) je uveden do chodu dynamický proces růstu, který vytváří všechny detaily (orgány, senzorové systémy) a také podrobně řídí tisíce procesů. Odkud tyto ideje pocházejí? Už naše každodenní zkušenost nás poučuje, že každá idea potřebuje svého původce. Teorii relativity vymyslel Albert Einstein, dieselový motor vynalezl Rudolf Diesel a Bachovy kantáty napsal Johann Sebastian Bach. Kdo je ale vynálezcem všech biologických konceptů? Kdo si myslí, že příčinou je bezcílná evoluce, má špatné rádce, neboť informace, základ veškerého života, nemůže podle přírodních zákonů o informaci vzniknout ve hmotě sama od sebe. Pomocí těchto přírodních zákonů je také možné dokázat, že je potřebný zdroj nejen vysoké inteligence, nýbrž zdroj nekonečné inteligence. Takže jako zdroj té informace a idejí zůstává pouze Bůh. Lidé uctívají různé bohy, avšak kdo je ten pravý Bůh? Tady na Zemi nás navštívil jen jediný Bůh, a to byl Bůh Bible[1]. Na tuto Zemi přišel v podobě svého Syna Ježíše Krista. A „skrze něho stvořil i věky“ (Židům 1,2b). V Listu Koloským (1,16) čteme o Ježíšově účasti na stvoření ještě více: „Neboť v něm (= Ježíši Kristu) bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný … všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ On také splňuje výše uvedené kritérium nekonečné inteligence (vševědoucnost; Jan 16,30). Tím jsme pronikli ke zdroji všech idejí v živých tvorech. V této souvislosti je téměř nepochopitelná skutečnost, že tento náš veliký Stvořitel musel zemřít na kříži. To byla cena za naše selhání, která ale byla nezbytná, abychom mohli získat věčnou budoucnost v jeho nebeském království a neskončit v zahynutí. Možná jsou právě tyto poslední myšlenky pro Vás nové, a kladete si otázku: Je snad toto nebe i pro mne? Ano, zcela určitě! Ježíš říká u Matouše 9,13: „Přišel jsem pozvat hříšníky!“ Tím vyslovuje pozvání do nebeského království zejména pro ty, kteří dosud žili bez něho. Navažte se svým Původcem kontakt skrze modlitbu. Taková modlitba by mohla znít asi takto: „Pane Ježíši Kriste, oslovilo mne to, co jsem dnes četl. Pokud jsi stvořil všechny věci, potom jsi také můj Stvořitel. Rád bych Tě poznal(a). Abych se o Tobě dozvěděl(a) víc, začnu číst Tvé Slovo – Bibli. Chci také patřit k těm Tvým, kterým jsi zaslíbil věčný život. Amen!“ Ředitel a prof. v.v. Dr.-Ing. Werner Gitt

Der Aufbau des menschlichen Körpers liefert uns erstaunliche Informationen. Einige Details wie das Blut, die Zellen, das Gehirn und einiges mehr werden näher betrachtet. Wir erkennen daran, dass der Mensch zweifellos eine geniale Konstruktion ist. Es ist darum unvernünftig, anzunehmen, dass wir das Ergebnis eines planlosen Prozesses sich selbst überlassener Materie sind. Ohne die Annahme einer Schöpfung verrennen wir uns im Dickicht evolutionärer Gedankensysteme und werden der Wirklichkeit nicht gerecht. Die ausführliche wissenschaftliche Argumentation steht in dem Buch »Faszination Mensch« von Werner Gitt, CLV-Verlag, Bielefeld, 3. Auflage 2015, 155 S., ISBN: 9-89397-649-3. Človek - geniální konstrukce? Po celý náš život se všichni potýkáme s jednou základní otázkou: Odkud vlastně přicházíme? A s tím hned vystupuje další, úzce spojená otázka: Proč zde nějakou dobu žijeme, a co bude potom – je pak naše existence neodvolatelně vymazána, anebo existujeme dál, navždy a věčně na nějakém jiném místě? Na řešení tohoto problému jsou jen dvě odpovědi: Model A: Evoluční teoretikové a ateisté nám říkají, že pocházíme z procesu, který nás vytvořil v průběhu milionů let pouze z hmoty, bez strategie, inteligence a předem daného cíle. Smrtí je všemu konec, a žádný Bůh, kterému bychom jednou museli skládat účty, neexistuje. Model B: Něco úplně jiného říká Bible, podle které nás vševědoucí a všemohoucí Stvořitel chtěl a stvořil nás s vědomím určitého cíle. Smrt je sice konec pozemského života, ale současně i začátek věčného života, neboť náš Stvořitel by s námi chtěl mít společenství v nebi. Tyto dva výklady se od sebe liší natolik, že jeden musí být bezpodmínečně chybný. Které pojetí se ukazuje jako správnější podle stavu poznání 21. století? Podívejme se na některé smyslové orgány a význačné části našeho těla a zkoumejme přitom, zda to jsou koncepty bez vlivu inteligence anebo zda nesou zřetelné inteligentní znaky. Paralelně s tím můžeme sledovat relevantní výpovědi Bible. Po každé probrané části těla posoudíme, zda přiznáme kladný bod modelu A nebo B. Hmat – rozdělený po celé kůži Na každém čtverečném centimetru pokožky máme neuvěřitelných 6 000 000 buněk a 5 000 smyslových tělísek, která umožňují hmat. Všechno co cítíme, ať už teplo, chlad, hebkost, drsnost nebo bolest, je z každého bodu pokožky vedeno do mozku. K tomu je potřebná nanejvýš hustá síť informačního vedení a dovedné kódování, aby všechno mohlo být vnímáno podle místa a druhu. Tato informační síť nacházející se vně mozku má délku 380 000 kilometrů. Kdo tuto síť naplánoval, kdo uložil vedení nejvyšší kvality a vymyslel program pro mozek, aby to všechno dokázal identifikovat? Takový promyšlený a vysoce inteligentní systém nemohl vzniknout z něčeho, co nemá žádný cíl! Bod zde patří jednoznačně modelu B. Ucho – smyslový orgán s nejpřesnější měřicí technikou Lidské ucho disponuje netušenými schopnostmi, slyší rozdíly zvukové energie v rozpětí od jedné do jednoho bilionu (= 1012). To nedokáže žádný technický přístroj bez přepínání měřicího rozsahu. Citlivost ucha dosahuje až k hranici fyzikálně možného. To je dáno trojí přeměnou signálu nejprve z mechanického na hydraulický a nakonec na elektrický. Příslušný signál se nejdříve dostane přímo na ušní bubínek, pak projde trubicí zvanou hlemýžď a během pětitisíciny vteřiny ještě jednou. Z těchto čtyřech údajů pro obě uši vytvoří mozek korelací další dva signály. Výsledkem tohoto geniálního propočtu v mozku pak je, jako bychom slyšeli šesti ušima. Tato vypilovaná technika umožňuje takovou akustickou analýzu, že rozeznáme směr zvuku, místo, odkud přichází a pohyb zvukových vln ve všech rovinách prostoru. Dále můžeme při hovoru více osob potlačit do pozadí to, co je pro nás nevýznamné, a vědomě se soustředit na to ostatní. To nedokáže žádný technický přístroj. Odkud tato geniální konstrukce pochází? Může něco takového vytvořit proces, který nemá žádný zadaný cíl? Ovšemže ne! Žalmista dává krátkou, výstižnou odpověď: »Neslyší snad ten, jenž vytvořil ucho?« (Žalm 94,9). Ucho nepochází z žádného evolučního procesu, nýbrž je výsledkem geniálního díla stvoření. Další z rozdělovaných bodů proto dostává model B. Krev – univerzální dopravní prostředek Krev zajišťuje životně důležité funkce. Každá buňka je zásobována palivem z potravy, kyslíkem, vitamíny, hormony a teplem. Z každé buňky jsou rovněž odváděny produkty látkové výměny a teplo. Krev se po celý život nachází v ustavičném pohybu, setrvává v nekonečné smyčce, kdy se srdce každou vteřinu plní krví, aby ji pak hned zase vypudilo. Zvláštností v krvi jsou červené krvinky; v každé kapce krve (= 30 mm3) je jich 150 milionů. V plicích natankují kyslík, a současně tam odevzdávají kysličník uhličitý (CO2) jako odpadní produkt. Červené krvinky obsahují vysoce specializovanou, životně důležitou chemickou sloučeninu hemoglobin, který je aktivní už během embryonálního vývoje. Ve stádiu plodu (od 3. měsíce) se potřeba kyslíku mění, a proto je nutný jiný druh hemoglobinu s odlišným chemickým složením. Krátce před narozením se pak všechny vnitřní chemické továrny rozjedou ještě jednou na plný výkon, aby provedly přeměnu na hemoglobin dospělého jedince. Tyto tři druhy hemoglobinu nemohou být vytvořeny evolučně metodou pokusu, neboť většina ostatních variant by nepřenášela dostatek kyslíku, a to by znamenalo jistou smrt. Pro každý druh hemoglobinu je tak třikrát potřebná jiná biochemie, která navíc musí svou produkci změnit ve správném časovém období. Každá evoluční idea zde zásadně selhává, neboť nedokončená přechodná stádia nemají žádnou šanci na přežití. Také tento bod jde jednoznačně za modelem B. Buňky – stavební prvky pro dům se 100 biliony jednotek Věděli jste, že lidské tělo je složeno z asi 100 bilionů buněk, z nichž každá se skládá z více než 10 000 krát většího počtu molekul, než kolik má Mléčná dráha hvězd? Přitom je třeba vědět: Naše Mléčná dráha obsahuje minimálně 100 miliard hvězd. Pokud by někdo chtěl počítat až do tohoto čísla 1014, a dělal by to nepřetržitě dnem i nocí rychlostí jedno číslo za vteřinu, tak by mu k tomu nestačil ani celý život. Potřebný čas by totiž činil tři miliony let! Vědecky je naprosto nevysvětlitelné, jak se tak obrovská množství buněk zorganizovala do jednoho životně důležitého orgánu. Jaký program zajišťuje tento růst? To dosud nikdo nedokázal objasnit. Když k pochopení nestačí všechna naše učenost, jak chce něco takového dokázat neřízená strategie evoluce? I zde bod jasně dostává model B. DNA – našimi počítači nedosažená technika záznamu Uvnitř buňky, v jejím mikroskopicky malém jádru, je uložen nejcennější materiál těla – genom, genetická informace. Všechno co je potřebné k vytvoření těla (např. konstrukce orgánů a končetin, příprava všech potřebných chemických sloučenin), je zde naprogramováno tím nejpřesnějším způsobem. O takřka nepředstavitelné hustotě informace molekuly DNA si můžeme udělat názornou představu. Představme si takové množství materiálu DNA, které by se vešlo do objemu špendlíkové hlavičky. Potom bychom do něho mohli uložit 15 bilionů knih kapesního formátu o 160 stranách! To by vytvořilo sloupec knih, který by byl 500-krát vyšší, než je vzdálenost Země od Měsíce. Zkuste uhodnout, který model zde dostává bod. Mozek – nejsložitější soustava ve vesmíru Mozek je centrálním nadřízeným orgánem našeho nervového systému, který řídí, kontroluje a koordinuje téměř všechny procesy v organismu. Shromažďuje a vyhodnocuje smyslové vjemy, ukládá je a vytváří příslušnou smysluplnou odezvu. O vlastním zpracování informace v mozku v podstatě nic nevíme. Jedno je ale jisté: Musí tam být velký počet jemně vyladěných programů, které mohou všechny vstupující i odesílané informace zpracovávat, propočítávat a koordinovat. Všechno musí probíhat v reálném čase a paralelní formou zpracování. Nevíme také, jak jsou ukládány a vyvolávány vzpomínky. Neznáme ani to, jak přicházíme na nové myšlenky a jak funguje interaktivní součinnost s duší, naší nemateriální složkou. Mozek se skládá z asi 100 miliard nervových buněk (neuronů). Jejich počet je řádově stejný jako počet hvězd v naší Mléčné dráze. Každý neuron je synapsemi spojen s tisíci dalších neuronů. Je to síť nejvyšší složitosti. Také zde jde vítězný bod jednoznačně k modelu B. Vnímání na tomto a onom světě Smrtí všechny funkce smyslových orgánů našeho pozemského těla končí. Je proto smrt absolutní konečná stanice, jak si to myslí ateisté a stoupenci evoluce? Bible k tomu říká jasné NE! Podle Božího plánu jsme věčnými bytostmi, jejichž existence nebude nikdy zničena. U Lukáše 16 Ježíš vypráví o dvou lidech, jejichž pozemskou existenci ukončila tělesná smrt. Oba se ale ihned při plném vědomí nacházejí na onom světě. U jednoho z nich nehrál Bůh v jeho životních plánech žádnou roli, zatímco ten druhý, Lazar, žil s očekáváním na Boha. Ježíš líčí jejich situaci po smrti: »I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara« (Lukáš 16,22-23). Oba tedy zemřeli, opustili tento svět a nacházejí se teď každý na úplně jiném místě. I když předtím oba žili v tomtéž městě, jsou teď jejich místa pobytu zásadně odlišná. Jeden prožívá blaženost, druhý se nachází na místě muk. Pro nikoho z nás život biologickou smrtí nekončí. Pro tuto skutečnost máme spolehlivý zdroj informace. Při vzkříšení nastává přeměna pozemského těla na tělo věčné: »Co je zaseto jako [tělo] pomíjitelné... vstává jako tělo duchovní« (1. Korintským 15,42+44). Ohledně našeho věčného pobytu mluví Bible o dvou extrémně odlišných místech, o nebi a pekle, resp. o místě slávy v Boží blízkosti a o místě zatracení daleko od Boha. Pokud chceme nebe a peklo nějak popsat, tak bychom z hlediska smyslů mohli říci: V obou případech se jedná o místa vnímání – bude to buď prožívání věčné nádhery nebo věčné hrůzy. Jaké bude to naše místo, závisí na našem postoji k Ježíši Kristu, přesněji – zda v něho věříme a následujeme ho, anebo zda to neděláme. Také zde musíme bod přidělit modelu B, neboť ateisté pro svoje pojetí žádný zdroj informace nemají. Co je člověk? Už z těch několika málo připomenutých detailů o člověku je zřejmé, že člověk je nepochybně výsledkem geniální konstrukce. Není tedy rozumné, když si myslíme, že je to výsledek neřízeného procesu hmoty, která je ponechána sama sobě. Pokud nepřijmeme princip stvoření, skončíme v houštině evolučních myšlenkových systémů a se skutečností se mineme. Když pozorujeme toto dílo, je podle Římanům 1,19 myšlenkový závěr o existenci Stvořitele nezbytný, neboť »co lze o Bohu poznat, je jim přístupné... když lidé přemýšlejí o jeho díle«. Snadno se dá pochopit, že všechny body musíme dát jednoznačně modelu B. Podle Bible je v základu stvoření člověka plán: »Učiňme člověka« (1. Mojžíšova 1,26). Po tomto plánu ihned následovalo jeho provedení: »Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem« (1. Mojžíšova 1,27). Nový zákon nás do stvořitelských myšlenek vede hlouběji a k osobě Stvořitele říká: »Neboť v něm (Ježíši Kristu) bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný« (Koloským 1,16). O Ježíši je také řečeno: »Jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky« (Židům 1,2). U Jana 14,6 říká Ježíš radikální větu: »Já jsem ta cesta, pravda i (věčný) život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.« On je tak těmi jedinými dveřmi do Božího království. Jen On zaplatil na kříži za všechna naše přestoupení Božích přikázání. Proto platí: »Kdo věří v Syna, má život věčný« (Jan 3,36). Poproste proto Pána Ježíše o odpuštění všech hříchů, abyste mohli obstát před Božím soudem. Přijměte ho v modlitbě za svého osobního Stvořitele a Zachránce a následujte Ho. Řed. a prof. v. v.Dr.-Ing. Werner Gitt

Wer freut sich nicht über einen persönlichen Brief mit einer liebevollen Einladung? Wussten Sie, dass die Bibel als Brief Gottes an uns bezeichnet werden kann? In ihr spricht uns Gott eine Einladung ganz besonderer Art aus. Über die Wahrheit der Bibel gibt es zuweilen heftige Diskussionen. Jede Debatte über die Herkunft und das Wesen der Bibel bleibt letztlich wertlos, wenn das Wort Gottes uns nicht zur persönlichen Anrede wird. Selbst dem flüchtigen Leser der Bibel fällt sofort auf, dass das gesamte Neue Testament Briefcharakter trägt. Gott, der Urheber dieses Briefes, sendet ihn uns aus einem einzigen Grund: Er möchte die Menschen, die sich im Sündenfall von ihm entfernt haben, zurückgewinnen. Er möchte, dass keiner verlorengeht und startete mit dem Kreuz von Golgatha die größte Rettungsaktion der Weltgeschichte. Dieses Traktat eignet sich besonders gut zur Weitergabe an suchende Menschen! Největší pozvání Láskyplný dopis od Boha Koho by nepotěšil osobní dopis s pozváním plným lásky? Víte, že Bibli můžeme označit za takový dopis od Boha? V této knize Bůh vyslovuje pozvání zcela zvláštní povahy. O pravdivosti Bible se občas vedou vášnivé diskuse. Každá debata o původu a povaze Bible zůstává ale bezcenná, pokud nás Boží slovo osobně neosloví. I běžnému čtenáři Bible je hned nápadné, že celý Nový zákon má charakter dopisů. Z celkového počtu 27 knih se jich 21 už svým názvem prezentuje jako dopis: např. Listy Korintským, Listy Timoteovi, List Jakubův. Jak vyplývá z prvních veršů Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, i tyto knihy jsou psány jako dopisy. Dokonce i poslední kniha Bible obsahuje několik krátkých dopisů, známých jako listy církvím (Zjevení 2 a 3). Není to určitě žádná náhoda, že je nám evangelium o Ježíši Kristu sdělováno především ve formě dopisů. Dopis není nějaká odměřená sbírka vzorečků nebo nudný zákoník, žádná suchopárná učebnice nebo nějaký lexikon, který za sebou jen řadí nudná fakta. Dopis je tou nejosobnější a nejspontánnější písemnou zprávou od někoho, s kým máme vztah důvěry a lásky. S kým se známe a jehož si vážíme, a jemuž svěřujeme hnutí svého srdce. Sdílíme s ním své starosti a radosti a víme, že nám příjemce dopisu rozumí. Dopis je znamením osobního zájmu a lásky. Nový zákon a vůbec celou Bibli můžeme číst jako Boží dopis lásky k nám. Bůh nás miluje, On nás zná zcela osobně, a proto k nám mluví formou dopisu. Ví, kdy jsme sklíčení a potřebujeme proto útěchu, radu a povzbuzení. Ví, kde nám hrozí nebezpečí, a proto nám ukazuje cestu, posílá varování a nenápadně nás usměrňuje. Ví, kdy nás tíží vina a hřích, a proto nám slibuje zcela osobní odpuštění. Ví, že my lidé nevíme kudy kam, a proto nás směruje k věčnému cíli. Ví o naší ztracenosti, a proto nám nabízí věčný život. Jeho Slovo, které nám posílá, je vždy konkrétní, přímé a míří k podstatě naší existence. Máme ho proto číst s vroucím srdcem a s myslí připravenou k modlitbě. Kdo takto přistupuje k Bibli, zakusí bohaté požehnání, kdo ji ale čte kriticky a s výhradami, ten odejde prázdný. Boží prosba Bůh, autor tohoto dopisu, nám ho posílá z jediného důvodu: Chtěl by získat zpět člověka, který se od něho pádem do hříchu vzdálil. Chtěl by, aby žádný nešel do záhuby, a proto křížem na Golgatě nastartoval největší záchrannou akci ve světových dějinách. Most do Otcova domu je postaven skrze Ježíše. Bůh mezi námi hledá ty, kteří budou ukazovat cestu. Potřebuje svědky, kteří by ostatním řekli o tom, jak oni sami dosáhli záchrany. Potřebuje spolupracovníky, modlitebníky a přímluvce, kteří napomohou k objevení radosti. V tomto světě strachu a bezradnosti, rezignace a bezvýchodnosti potřebuje nositele naděje. Ve světě hněvu, sváru a války hledá šiřitele své lásky. Hledá misionáře, kteří zvěstují evangelium ve svém nejbližším okolí, i takové, kteří jdou až do vzdálených končin země. Hledá učitele, pastýře a evangelisty. Hledá řečníky i ty, kteří vládnou perem. Krátce shrnuto: u Boha nejsou žádní nezaměstnaní; nikdo není nadbytečný! Odesilatel dopisu čeká na naši odpověď Jak jen sami netrpělivě čekáme na odpověď, když jsme poslali nějaký dopis. A co teprve Bůh! On nám prokázal svoji lásku nejen tím, že nám napsal dopis, nýbrž i tím, co pro nás udělal. Výkupné za naše hříchy bylo nesmírně vysoké: »... Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil« (Galatským 1,4). Jsme vykoupeni „převzácnou krví Kristovou“ (1. list Petrův 1,19). List Židům nás vede k vážnému zamyšlení: »Jak bychom mohli uniknout, pohrdneme-li tak slavným spasením?« (Židům 2,3). Bůh čeká na naši osobní odpověď. Co na jeho nabídku spasení řekneme? Můžeme Boha oslovit ve své modlitbě a říci mu, že jsme jeho dopis dostali. Chopit se Boží ruky, kterou nám podává v Ježíši a vzývat jeho jméno, ve kterém máme spasení (Římanům 10,13). Vyjádřit formou díků a chvály, že jsme jeho Slovo přijali. Pokud budeme nad jeho slovem trvale rozjímat (Jozue 1,8) a ve svém životě se podle něj řídit, staneme se i my sami takovým dopisem, který budou číst ostatní: »Naším doporučujícím listem jste vy sami; je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí« (2. Korintským 3,2-3). Ať se tedy náš »život, který se dá číst« stane Božím dopisem, který na druhé působí jako pozvání. Teprve tehdy, když Bibli čteme jako Boží dopis lásky vůči nám, jsme s ním v úzkém spojení. Určitá znalost je dobrá, ale láska je větší. O tomto spojení mluví Ježíš u Jana 10,27-28: »Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyrve.« Kdo hlas dobrého pastýře slyšel, ví, že se nedá napodobit. Kdo tohoto pastýře následuje, přešel ze smrti do života; jeho údělem je věčný život. Čeká se na nás! Během svého života dostáváme mnoho různých pozvání. Začíná to už u dětí pozváním k oslavě narozenin. Jako dospělí jsme zváni na nejrůznější oslavy jako jsou narozeniny, jubilea, kolaudace, večírky a svatby. Kromě toho se vyskytují i vzácné události, kdy je již samotné pozvání velkou výsadou: státní přijetí, udělení Nobelovy ceny, korunovace nějakého krále. O všech těchto slavnostních příležitostech můžeme říci: Trvají pouze krátkou dobu; často jen jediný den či dokonce pouhý jeden večer. Čím vyjímečnější taková slavnost je, tím větší význam pro nás pozvání má. Vždy je na nich jen omezený počet účastníků. Bible mluví také o pozvání k jedné slavnosti. V protikladu ke všem ostatním svátkům a oslavám se ale jedná o věčný svátek. Hostitel je ten nejvyšší a největší, jaký vůbec může být: Je to Bůh sám. Bůh připravuje velkou svatební hostinu, svátek radosti. To je podstata nebe: věčná radost, věčné obecenství s Bohem, věčná přítomnost Ježíše. Nebe ale není nějaké uspořádání světa, politické shromáždění národů, nějaká státní forma organizovaná podle ekonomických hledisek nebo dokonce nějaký klášterní asketický život. To jsou všechno výsledky lidského uvažování. Bůh nám ale chce dát život v plnosti: zde na zemi v určitém náznaku, a potom v nebi v tak dokonalé a nepředstavitelné podobě, že to Pavel mohl vyjádřit jen takto: »Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují« (1. Korintským 2,9). Povaha tohoto pozvání do nebe je obrazně popsána u Lukáše 14,16-24: 1. Kdo je pozván? U pozvaných nezná Bůh žádné výjimky. Nepředstavitelné na tomto poselství je to, že v Božích očích je každý hoden toho, aby k němu přišel. Bůh se neptá na původ, povolání, národnost, barvu kůže, stáří nebo úroveň vzdělání. Větší rozsah pozvaných už být nemůže. 2. Jak časté je to pozvání? Nezůstává jen u jednoho pozvání. Bůh se o to pokouší mnohokrát. V našem podobenství šlo o trojí pozvání. Zvláštní váha volání ke spasení spočívá ale na slově dnes: »Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce« (Židům 3,7-8). 3. Jak takové pozvání vypadá? To trojí pozvání u Lukáše 14 postupně nabývá na naléhavosti. Nejdříve je to: »Pojďte, vše už je připraveno« (verš 17), u druhého se to zesiluje na »vyjdi rychle« a »přiveď« (verš 21), a u posledního je to »přinuť je!« (verš 23). V Novém zákoně je řecké slovo »anagkazo« použito devětkrát, a překládá se buď jako »vybízet« nebo jako »nutit«. Zde je ale za tím skryto něco víc než jen naléhavá prosba. Služebník nasazuje celou svoji osobnost, všechny prostředky přemlouvání, pravdy, lásky, dobroty, zdvořilosti, houževnatosti a vytrvalosti. Často je potřebné, aby se varování před peklem učinilo s velikým důrazem. 4. Jak velký je počet účastníků? Všichni pozvaní, kteří jsou uvedeni v daném podobenství, pozvání žel odmítli, a to nikoli z principiálních důvodů, nýbrž kvůli špatně nastaveným prioritám. Jakkoli je to smutné, verš 24 popisuje hořkou pravdu o těch, kteří se nedali pozvat: »Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.« Byli povoláni, ale nepřišli. A tak se hostina uskuteční bez nich. Zůstávají navěky venku; toto věčné zatracení označuje Bible jako peklo. Boží pozvání dnes ještě platí pro každého z nás. Jak se rozhodnete? Stůl bude v každém případě plný. Bible mluví o plnosti počtu, tedy o čísle, které Bůh už zná. Jakmile je obsazeno poslední místo, žádné další pozvání už nebude. U Jeremiáše 8,20 je to znázorněno obrazem žně: »Minula žeň, skončilo léto, a spása nikde.« 5. Proč jsme pozváni? Důvod, proč nás Bůh zve, nalezneme velice rychle, neboť v 1. listu Janově 4,16 čteme: »Bůh je láska.« Jeho podstatou je láska, a jeho láska je také zdrojem vší lásky, kterou máme i my lidé. U Jeremiáše 31,3 nás Bůh oslovuje takto: »Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství.« Dále nám Bůh říká přímo proklamativním způsobem: »Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ.« (Ezechiel 33,11). 6. Jak se pozvání přijímá? Pro vstupenku do nebe musíme k Ježíši, neboť »Jeho ustanovil Bůh... pro ty, kdo věří« (Římanům 3,25a), a bez něho nikdo nepřichází k Otci (Jan 14,6). On odpouští všechny hříchy, a on očišťuje od všech nepravostí, pokud mu je v upřímnosti srdce vyznáme (1. list Janův 1,9). Pozvání přijímáme cestou modlitby, ve které svůj život se všemi hříchy a přestupky odevzdáme Ježíši: »Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi« (Jan 1,12). Tím je nám darován čistý svatební oděv a jen v něm můžeme vstoupit do nebe (Matouš 22,11; Zjevení 3,4; 7,9; 7,14 a 19,8). Boží láska je vždy univerzální. U Boha není žádné stranictví, žádné předsudky a žádná láska na základě nějakých sympatií. On by chtěl ve své lásce přijmout každého. Její šíře je sice nepředstavitelně velká, avšak přesto má své omezení, které Bible nezamlčuje: Kdo pozvání odmítne, kdo se Pánu Ježíši nevydá, ten zůstává na věky ztracen. Známá holandská autorka vysoce ceněných křesťanských knih, Corrie ten Boom (1892-1983), to vyjádřila (v publikaci: »On osvobozuje zajaté«) velice výstižně: »Všichni můžeme přijít do nebe bez zdraví, bez bohatství, bez slávy, bez učenosti, bez vzdělání, bez krásy, bez radosti, bez 10 000 jiných věcí, ale nikdy nemůžeme přijít do nebe bez Ježíše Krista.« Pokud jste při čtení tohoto letáku poznali, že Ježíš je jedinou cestou k Vaší záchraně a chcete Ho od této chvíle z celého srdce následovat, potom to můžete závazně udělat např. formou následující modlitby: »Pane Ježíši, dnes jsem se dozvěděl, že se do nebe mohu dostat jen skrze Tebe. Chtěl bych být jednou v nebi u Tebe. Zachraň mne proto před peklem, kam bych za své hříchy vlastně patřil. Protože mne tak moc miluješ, zemřel jsi za mne na kříži a zaplatil jsi tam trest za moje hříchy. Ty vidíš všechnu moji vinu – už od mého dětství. Znáš každý můj hřích, všechno, čeho jsem si teď vědom, ale také všechno, co jsem už dávno zapomněl. Ty znáš každé hnutí mého srdce. Před Tebou jsem jako otevřená kniha. Takový, jaký jsem, nemohu k Tobě do nebe přijít, neboť jsem až doposud žil bez Tebe. Prosím Tě, odpusť mi moje hříchy, kterých ze srdce lituji. Přijď teď do mého života a obnov ho. Pomoz mi, abych odložil všechno, co před Tebou není správné a daruj mi nové způsoby chování a jednání, které budou pod Tvým požehnáním. Otevři mi přístup ke Tvému Slovu, Bibli. Pomoz mi, abych rozuměl, co mi chceš říci a dej mi poslušné srdce, abych dělal to, co se Ti líbí. Buď od této chvíle mým PÁNEM. Chci Tě následovat, ukaž mi cestu, po které mám jít ve všech oblastech mého života. Děkuji Ti, že jsi mne vyslyšel, že teď mohu být Tvým dítětem, které jednou bude u Tebe v nebi. Amen.« Emeritní ředitel a profesorDr.-Ing. Werner Gitt

Bereits seit seiner Kindheit hatte Steffen den Traum, LKW-Fahrer zu werden. Er wollte frei sein. Die vielen Stunden auf der Straße, der ständige Termindruck und einige gefährliche Situationen ließen ihn bald an seine Grenzen kommen.  Doch dann traf er an einem Sonntagmorgen Menschen, die zu einer entscheidenden Veränderung in seinem Leben beitrugen. Touha jednoho kamioňáka Již od dětství jsem měl stále jeden velký sen: chtěl jsem se stát řidičem kamionu a mít volnost. Protože jsem mohl získat řidičák na kamion až ve 21 letech, nastoupil jsem po základní škole do učení jako automechanik. V této době jsem poznal způsob života, který se úplně odlišoval od mé předchozí křesťanské výchovy. Přestal jsem chodit na biblické vyučování v církvi a nechtěl jsem mít také nic společného s Ježíšem. Až do té doby hrála v mém životě křesťanská výchova ze strany rodičů důležitou roli, avšak teď se hospoda, alkohol, cigarety, proklínání a nadávky staly nezbytnou součástí mého života a rychle jsem si na to zvykl. Rodiče se s tím nechtěli smířit. Abych jim jasně naznačil, že s Ježíšem už nechci mít nic společného, udělal jsem následující věc: roztrhal jsem svou Bibli a dal jsem ji do prádelníku. Když tam pak rodiče tu Bibli našli, samozřejmě je to moc bolelo, ale to bylo přesně to, co jsem zamýšlel. Nebezpečné situace Konečně mi bylo 21 let, udělal jsem si řidičák na náklaďák a hned jsem si našel zaměstnání jako řidič. Rychle jsem ale poznal, že svoboda a volnost, o které jsem vždycky snil, není tou pravou svobodou. Spousta hodin na silnici a stálý stres kvůli dodržování termínů mne brzo přivedly až na pokraj sil. Na jedné straně byla ta práce pěkná, na druhé straně byla ovšem pěkně namáhavá. Kvůli únavě jsem se mnohokrát dostal do velice nebezpečných situací. V jednom městě jsem v 5 hodin ráno chytil zelenou vlnu na semaforech a přitom jsem pro únavu usnul za volantem, náhle mne však probudil záblesk kamery radaru na křižovatce, kde byla na semaforu červená. Vůbec jsem totiž nevěděl, že jsem dorazil na křižovatku, kde už byla červená. Když mi pak vyměřili pokutu, kterou jsem později obdržel, ukázalo se, že když jsem tam dorazil a byl vyfocen, tak červená svítila na semaforu již dlouhých 18 vteřin. Co se všechno mohlo stát? Náklaďák jsem měl naložený chemikáliemi, nebezpečnými žíravinami. Dnes jsem moc rád, že na tom semaforu ta kamera byla. Pokud ne, tak už bych tady možná dnes nebyl. Byly i další situace, ze kterých jsem se dostal s odřenýma ušima a jen tak tak jsem vyvázl živ. V takových chvilkách jsem si kladl otázku: „Pokud má Bible pravdu a existuje nějaký život po smrti, kde pak já strávím tu věčnost?“ Ti mají něco, co mně chybí Po třech letech v dálkové dopravě jsem nasbíral hodně bodů a pokut. Na pokutách jsem zaplatil spoustu tisíc a dvakrát jsem musel na nějakou dobu vrátit řidičák. Kvůli těm nasbíraným bodům jsem se rozhodl, že odejdu z dálkové dopravy a vyměním to za rozvoz v okolí bydliště. Teď jsem byl konečně každý večer doma a mohl jsem vyrazit do hospody. Jeden můj přítel, který na tom nebyl zrovna nejlépe, se mne ptal, jestli bych s ním nechtěl jít na nějakou bohoslužbu. To viděl jako poslední šanci při hledání nějakého smyslu svého života. Šel jsem s ním, abych mu prokázal laskavost. Když jsem tedy jednoho nedělního rána přišel na bohoslužbu, zcela vědomě jsem prožil to, že ti lidé mají něco, co mně chybí. Panovala tam atmosféra takové lásky a přátelství, po které jsem nevědomky toužil. Od nynějška jsem během týdne po večerech chodil do hospody, ale v neděli ráno – kdy jsem jinak už dopoledne zaskočil s kamarády na skleničku – mne to táhlo na tyto bohoslužby. Moje přítelkyně (která je dnes mou manželkou) se mne ptala, jestli chci být najednou zbožný. Řekl jsem jí: „Hele, ti lidé mají něco, co my nemáme“. Byla pak docela zvědavá a v neděli šla na bohoslužbu se mnou. A tak jsme po několik měsíců navštěvovali ten křesťanský sbor. Všechno nové Prostřednictvím Božího slova, které tam bylo kázáno, jsme poznali, že takoví, jako jsme tenkrát byli, nemůžeme před Bohem obstát. Věděli jsme, že náš život zdaleka neodpovídá jeho měřítkům. Bible ale učí o tom, že existuje možnost, jak obstát před Bohem. Ježíš Kristus o sobě řekl, že právě on je cestou k Bohu. V Bibli, u Jana 14,6 to vyjádřil takto: „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. ...“ Jednou v sobotu večer jsme o tom s přítelkyní dlouze hovořili. Oba jsme se rozhodli, že bychom chtěli jít touto cestou s Ježíšem. Tohle rozhodnutí jsme utvrdili v modlitbě. I když si ta slova do detailu nepamatuji, modlili jsme se asi takhle: „Pane Ježíši, děkuji Ti, že Ty jsi ta cesta, pravda a život. Poznal jsem, že takový jaký jsem, nemohu před Tebou obstát. Nesu Ti všechny moje viny a prosím Tě o odpuštění mých hříchů. Přijímám Tě nyní do svého života a prosím, aby Tys mne přijal jako své dítě. Vezmi na sebe vedení mého dalšího života.“ Krátce po svém obrácení jsem šel ještě párkrát do hospody, protože jsem si myslel, že na tom nic není. Ale poté, co jsem to s pitím asi třikrát přehnal, mi bylo jasné, že toto není pro mne ta správná cesta. Zvláštním problémem pro mne bylo nadávání a proklínání, na které jsem si zvykl. Po svém obrácení jsem tím dost trpěl. Chtěl jsem od toho být osvobozen. Nešlo to ale ze dne na den. Někteří lidé z církve se za mne modlili, abych nad tím zvítězil a Bůh tyto modlitby vyslyšel. Pár týdnů po našem obrácení jsme se po intenzivních modlitbách s přítelkyní vzali. Právě pro tuto cestu jsem chtěl mít jistotu, že si beru za manželku ženu, kterou pro mne Bůh vyhlédl. Prostřednictvím jednoho staršího muže z našeho sboru mi Ježíš dal jasnou odpověď. I dnes jsou v mém životě mnohá rozcestí, kde skutečně ještě tápu. Ale Ježíš mi v pravý čas ukazuje cestu, kterou pro mne připravil. Každopádně to vždy není právě ta cesta, kterou bych si já sám zvolil nebo které bych sám úplně rozuměl, ale i tady v tom se chci plně spolehnout na Ježíše. Dnes smím spolupracovat ve sboru, kde jsem přišel k víře. Mnoho věcí v mém životě se změnilo. To nejkrásnější na tom ale je, že nyní vím, že mi Ježíš odpustil všechna moje provinění. Mám ve svém srdci Boží pokoj a jistotu, že jednou budu u něho. On po tobě touží Rozhodnutí, které jsme tenkrát učinili, nazývá Bible „obrácením“ (viz Skutky apoštolů 3,19). Obrácení je odklon, odvrácení od života bez Ježíše a přiklonění se k životu s Ježíšem. Toto je rozhodnutí, které se odehrává v lidském srdci a stvrzuje se modlitbou. Jako odpověď pak Bůh lidem daruje nový život. Bible označuje tento dar nového života jako „znovuzrození“ (Jan 3,3). Moje přítelkyně a já jsme to prožili, že Ježíš nově proměnil náš život. Milý čtenáři, pokud také toužíš po novém začátku ve svém životě, tak tě zvu také k tomu, aby ses obrátil v modlitbě k Ježíši. Můžeš se modlit podobně, jak jsem to právě popsal já. Ježíš Kristus je s tebou, i když ho nevidíš. Slyší tě, do detailu tě zná. Má tě rád a usiluje o tvou společnost. Chce, abys k němu přišel. V tvém životě není nic, o čem by nevěděl a tím nejlepším je toto: chce ti odpustit všechny tvoje viny a darovat ti nový život! Pokud se předcházející modlitba stala i tvou modlitbou, tak i ty jsi obdržel od Ježíše nový život. V duchovním ohledu jsi nyní jako takové malé dítě, které musí ještě vyrůst. Potěší nás, když o tobě uslyšíme a rádi ti pošleme bezplatně nějakou užitečnou literaturu, která ti usnadní orientaci na tvé nové cestě s Ježíšem. Nyní je pro tebe důležité, abys četl pravidelně Bibli a dostal se do kontaktu s nějakými jinými křesťany. I v tom jsme ochotni pomoci, nalézt nějaké církevní společenství v blízkosti tvého bydliště. Steffen Becker

Jesus – an ihm scheiden sich die Geister, und an ihm scheiden sich auch Lebenswege. War er nur ein Religionsgründer unter vielen anderen, ein Sozialreformer oder ein vorbildlicher Mensch, der bereit war, für seine Idee zu sterben? Ja, dann können wir ihn getrost beiseitelassen. Ist er aber Gottes Sohn, der vom Himmel kam, um uns durch Kreuz und Auferstehung das ewige Leben zu geben, dann hat er für uns die allergrößte Bedeutung. Würden wir ihn ablehnen, dann wäre das am Ende unserer Tage die größte Katastrophe, nämlich der Verlust des ewigen Lebens. Jde to také bez Ježíše? Ježíš – na něj jsou různé pohledy, a na něm se rozcházejí i životní cesty. Byl to jen jeden z mnoha zakladatelů náboženství, sociální reformátor nebo příkladný člověk, který byl připravený zemřít za svoje myšlenky? Ano, potom ho můžeme bez obtíží nechat stranou. Pokud je to ale Boží syn, který přišel z nebe, aby nám skrze svůj kříž a zmrtvýchstání dal věčný život, pak pro nás má ten nejvyšší možný význam. Pokud bychom ho odmítli, tak by to na konci našich dní byla ta největší možná katastrofa, totiž ztráta věčného života. Muslimové se obracejí výhradně k Alláhovi a Ježíše jako Božího syna striktně odmítají. Svědkové Jehovovi se ve svých modlitbách obracejí výhradně k Jehovovi; nikdy ne k Ježíši. Při zahajování kanadského parlamentu dříve zazněla modlitba k Ježíši. Po četných protestech byl Ježíš jako adresát modliteb opuštěn a modlitba se nyní koná výhradně k Bohu. Farizeové a zákoníci – Ježíšovi současníci – se proti Ježíši obraceli. Uráželo je jeho tvrzení, že je Božím synem. Dokonce ho obvinili z rouhání proti Bohu, neboť řekl, že „Bůh je jeho Otec, a tak se mu stavěl na roveň“ (Jan 5,18), a domlouvali se, že ho zahubí. Pokud se jedná o otázku, na koho se máme ve své modlitbě obracet, tak tu máme přímo neřešitelný zmatek. V Božím slově, Bibli, však přesto nacházíme jasnou odpověď. Most přes řeku Paraná V Paraguayi jsem stál na břehu jedné mimořádně široké řeky – byla to Paraná! Pramení v Brazílii, je dlouhá asi 4 000 km a s Rio Uruguay tvoří deltu Rio de la Plata s ohromujícím průtokem vody 18 000 m3/s. Když člověk stojí na břehu řeky Paraná, vypadá to, jako by stál před nějakým ohromným jezerem. Představme si teď, že by Bůh byl na druhé straně této velmi široké řeky a my bychom se chtěli k němu dostat. Řeka má tak mocné proudění, že nikdo nemá dostatek síly, aby k druhému břehu přeplaval. Kromě toho by takový úmysl zhatili krokodýli. Neměli bychom tak žádnou šanci, abychom se k Bohu dostali. Bůh ale nechá postavit most a vysvětluje nám: „Postavil jsem pro vás most, který vede ke mně. Je ale pouze tento jediný! Pokud se ke mně chceš dostat, musíš použít právě tento. Není žádné jiné cesty. Tento most se jmenuje Ježíš!“ Ježíš je jediný Bohem poslaný zachránce! Ježíš je zachránce, kterého posílá Bůh, Otec – to nám potvrzuje mnoho výpovědí Nového zákona: „Porodí (= Marie) syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (Matouš 1,21). „Vždyť Bůh neposlal svého syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen“ (Jan 3,17). „Já (= Ježíš) jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn“ (Jan 10,9). „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel ze smrti do života“ (Jan 5,24). V dnešní multireligiózní společnosti je Ježíšovo slovo u Jana 14,6 opravdu velkou provokací: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Tato jednoznačnost je ale právě Ježíšovým poznávacím znamením. Ježíš je Bůh! Zda je Ježíš Boží syn nebo ne, je ta vůbec nejdůležitější otázka, neboť na tom, zda na ni správně odpovíme, záleží naše věčné přebývání. Odpověď nám nemůže dát ani ten nejznamenitější učenec, nýbrž pouze Bůh ve svém Slovu. Následující biblické výpovědi (A1 až A5) dosvědčují, že Ježíš je Bůh: A1: Ježíšova moc: On odpouští hříchy. Čtyři muži přinesli k Ježíši ochrnutého (Marek 2,1-12). Protože v domě bylo velké množství lidí, odkryli střechu a spustili toho muže na lehátku dolů. Ježíš nemocnému řekl (Marek 2,5): „Odpouštějí se ti hříchy.“ Vidělo to několik zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy, než Bůh sám?“ (Marek 2,7). Věděli správně podle Bible, že hříchy může odpustit jen Bůh. Pak by ale museli přijít k následujícímu závěru: Ten, který tady před námi stojí, musí být Bůh! A2: Ježíšova autorita: U Jana 5,19 Ježíš vysvětluje: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.“ Druhá polovina této Ježíšovy odpovědi – že všechno, co činí Otec, může stejným způsobem činit Syn – bez jakékoli pochyby ukazuje, že Ježíš je Bůh. Neboť kdo může činit všechno, co činí Bůh? Pouze ten, kdo je sám Bůh! A3: Vzývání Ježíše: Podle biblického svědectví smíme vzývat pouze Boha – žádné anděly, žádného člověka, ani Marii, žádné svaté! (Zjevení 22,8-9). Ježíš je ale vzýván nejrůznějším způsobem. To jednoznačně dokládá, že je Bůh: Mudrci od východu přišli, aby Ježíše vzývali: „Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit... padli na zem a klaněli se mu“ (Matouš 2,2 + 11). Když byl Štěpán kamenován, tak se modlil k Ježíši: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ (Skutky 7,59). Přitom se mu otevřelo nebe a uviděl Ježíše, jak stojí po pravici Boží. Když Tomáš poprvé uviděl Vzkříšeného, pochyboval, zda je to Ježíš, dokud neuviděl rány způsobené hřeby při jeho ukřižování a jizvu v jeho boku. Tu poznal Ježíše jako Boha a vzýval ho: „Můj Pán a můj Bůh“ (Jan 20,28). O učednících je řečeno: „Klaněli se mu (= Ježíši) a potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma.“ (Lukáš 24,52). Podle Židům 1,6 vzývá Ježíše celý andělský svět: „Klanějte se mu (= Ježíši) všichni Boží andělé.“ Ano, chvalořečení a vzývání přináší Beránkovi (= Ježíši) dokonce i všechno stvoření na nebi a na zemi: „Také všechno stvoření, které je na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všechno, co je v nich, jsem slyšel volat: Sedícímu na trůnu a Beránkovi chvála a čest, sláva i vláda na věky věků!“ (Zjevení 5,13). A4: Věčná existence Ježíše a jeho působení při stvoření: Na začátku Janova evangelia je toto (Jan 1,1-3): „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je.“ Ještě zřetelněji poznáváme Ježíšovo Božství, když tam místo „Slovo“ dáme Ježíš, neboť ve verši 14 je řečeno, že to Slovo je Ježíš: Na počátku byl Ježíš a Ježíš byl u Boha a Bůh byl Ježíš. Ježíš byl na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze Ježíše, a bez Ježíše nepovstalo nic, co je. A5: Další potvrzení Ježíšova Božství: Římanům 9,5: „Kristus, který je nade vším, Bůh požehnaný na věky! Amen.“ Tato výpověď, že Ježíš je Bůh, je ještě potvrzena slovem „Amen“! 1. list Janův 5,20: „On je ten pravý Bůh a věčný život.“ Ježíš je tedy zosobněný Bůh a rovněž zosobněný věčný život! Židům 1,8: Text ze Žalmu 45,7: „Tvůj trůn je od Boha na věčné věky“ je citován u Židům 1,8 a mluví přímo o Ježíši: „Ale o Synu říká (totiž Žalm 45,7): ‚Tvůj trůn, Bože, trvá na věky věků.’“ Zjevení 1,8: Kdo ve Zjevení 1,8 říká: „Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec, praví Pán, který je a který byl a který přichází, ten Všemohoucí“? Je to znovu přicházející Pán, a to jednoznačně Ježíš! Takže Ježíš je „Bůh, Pán“! – Ježíš je ten „Všemohoucí“! – Ježíš je „Alfa a Omega“ – on je začátek a konec! Také ve Zjevení 15,3, v písni chvály k Boží cti je Ježíš označen jako všemohoucí Bůh: “A zpívají… píseň Beránkovu: Veliké a předivné jsou tvé cesty, Pane, Bože všemohoucí!“ Bez Ježíše nemáme Boha, Otce! Mnozí si myslí, že stačí, když věříme a modlíme se k Bohu, Otci. Učí to ale Bible? Odpověď na tuto otázku nám dávají následující verše: „Aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce“ (Jan 5,23). „Žádný, kdo zapírá Syna, nemá ani Otce; kdo však vyznává Syna, ten má i Otce“ (1. list Janův 2,23). „Kdo v něho (= Ježíše) věří, nebude souzen, ale kdo (v něho) nevěří, je už odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna“ (Jan 3,18). Bez Ježíše nemáme věčný život! K Bohu, Otci, a do jeho nebeského království se můžeme dostat jen skrze Ježíše, našeho Pána. Bůh sám to tak určil, že věčný život můžeme získat jen skrze Ježíše. Proto čteme v Římanům 3,25: „Jeho (Pána Ježíše Krista) Bůh určil za oběť smíření.“ Nový zákon zdůrazňuje: Ježíš je jediná cesta k Otci: „Já (Ježíš) jsem ta cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). Ježíš je jediný prostředník mezi Bohem, Otcem, a námi: „Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ (1. Timoteovi 2,5). Pro tuto funkci Bůh neustanovil ani Marii ani nějakého svatého. Ježíš je jediný dárce spasení: „V nikom jiném není spásy – na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni“ (Skutky 4,12). Držme se toho pevně: Abychom se dostali k Bohu, Otci, a do nebeského království, potřebujeme Ježíše! Není žádná jiná možnost. Otázka z titulku tohoto traktátu „Jde to také bez Ježíše?“ je tak zodpovězena jasným NE. Žádný z ostatních takzvaných zachránců kromě Ježíše nesplňuje potřebnou kvalifikaci a tak jako zachránce přichází v úvahu jedině samotný Ježíš. Jak se dostanu přes most? Vraťme se znovu na již zmíněný most přes řeku Paraná a představme si poutníka, který vidí veliký most s nápisem „Ježíš“. Podle toho, co slyšel, by tam měly být ještě jiné mosty. Jde podél řeky a najde několik stezek, např. s nápisy islám, hinduismus, buddhismus, Svědkové Jehovovi. Vypadají, jako by tudy vedla cesta, ty ale už po několika málo metrech končí a přes tu širokou řeku nevedou. Takže nakonec použije ten jediný skutečný most. U Jana 16,9 Ježíš mluví o tom největším omylu, kterého se tolik lidí dopouští, totiž „hříchu, že nevěří ve mne.“ Tento hřích představuje překážku, která odděluje od Božího království, ale můžeš ji odstranit, pokud ještě dnes – obrazně řečeno – přejdeš přes most „Ježíš“, tj. pokud se k němu v modlitbě obrátíš a staneš se jeho následovníkem. Udělej to formou níže uvedené modlitby, nebo vlastními slovy, a obrať se tak k zachránci Ježíši: „Pane Ježíši Kriste, poznal jsem svoji ztracenou situaci, protože jsem dosud žil a jednal bez Tebe. Jsem tím hluboce otřesen a obracím se k Tobě o pomoc. Odpusť mi všechnu vinu mého života. Můj dosavadní způsob života byl převrácený, protože jsem žil bez Tebe, ale nyní se chci pustit cestou za Tebou. Zvu Tě, abys vstoupil do mého života. Dej mi radost z toho, abych četl Tvé Slovo, stále více Tě poznával a podle toho i jednal. Buď nyní po všechen další čas mým Pánem. Děkuji Ti z celého srdce, že jsi mne osvobodil od mých hříchů a že teď Tvou zásluhou mohu být Tvým dítětem. Amen.“ Emeritní ředitel a profesor Dr.-Ing. Werner Gitt

In unserer vom philosophischen Materialismus geprägten Zeit sind wir weithin in eine Denkfalle geraten, wonach es nur noch das geben darf, was aus der Materie abgeleitet werden kann. Wer aber die Bibel aufmerksam liest, stößt immer wieder auf Aussagen, die für uns im 21. Jahrhundert bei aller modernen wissenschaftlichen Erkenntnis schwer verständlich sind. So heißt es z.B. in Psalm 139,5: „Von allen Seiten umgibst du mich und hältst deine Hand über mir.“ Werner Gitt erklärt in diesem Artikel, dass wir aus uns heraus den uns gegebenen Ereignishorizont nicht überwinden können, aber mit Gott gelingt es. Gott ist nicht an unsere dreidimensionale Welt gebunden. Die Bibel weist uns auf höhere Dimensionen hin. Dies erklärt, dass Gott auf übernatürliche Weise in unser Leben eingreifen kann. Sie zeigt uns aber auch, dass Gott uns einlädt zu ihm zu kommen und dass derjenige, der an Jesus glaubt, das ewige Leben hat. Ježíš - Pán nade všemi rozměry Kdo čte Bibli pozorně, naráží stále znovu na výpovědi, které jsou nám v 21. století, při všem tom moderním vědeckém poznání, těžko pochopitelné: V Žalmu 139,5 čteme: „Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.“ Čte to čtenář Bible v Hradci Králové a je rád, že Bůh je všude okolo něho. Ale čtenář v Sydney – tedy na protilehlé straně zeměkoule – čte totéž, a i on tomu slovu věří. Jak je to pro Boha možné, že může být současně na všech místech – dokonce i na Měsíci? Po jeho zmrtvýchvstání nebyly zavřené dveře ani stěny domu pro Ježíše žádnou překážkou, aby mohl vstoupit do prostoru, ve kterém se učedníci ukryli, neboť u Jana 20,26 čteme: „Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed (mezi učedníky) a řekl…“ Jak si něco takového můžeme představit? Filozofický materialismus v kontrastu k Bibli  V naší době poznamenané filozofickým materialismem jsme se dostali do hluboké myšlenkové pasti, neboť přijatelné je pouze to, co se dá odvodit od hmoty. Kromě toho je za hranici skutečnosti považován náš trojrozměrný svět. Takové myšlenky pak logicky vedou k bezbožnosti a k evolučnímu myšlení. V bývalém Sovětském svazu byly takové názory nařizovány na úrovni státu. Když byl 4. října 1957 vypuštěn na oběžnou dráhu kolem Země první Sputnik, tak sovětská propaganda tvrdila: „Sputnik definitivně vymazal Boha z obrazu světa“ a „Dialektický materialismus teď nastoupil místo víry.“  Odkud se tyto myšlenky berou? Na lidi působila komunistická agitace. Friedrich Engels (1820-1895), jeden ze spoluzakladatelů komunismu, učil: „Hmotný, smysly po­znatelný svět, ke kterému patříme i my sami, je ten jedině skutečný.“ V protikladu k tomu Bible ve 2. listu Korintským 4,18 říká: „Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.“ Američané otevřeli svůj kosmický program o něco později, a jejich astronauti vyznali, že přitom prožili Boha Bible. James Irwin (1930-1991) byl na oběžné dráze od 26. června do 7. srpna 1971 na lodi Apollo 15. Přistál na Měsíci, a byl prvním člověkem, který se po Měsíci projel autem. Své zážitky popsal takto: „Byli jsme na Měsíci tři dny a směli jsme tam být jen proto, že to Bůh dovolil. Potkaly nás také velké těžkosti, na které jsme nebyli připraveni. Ve všech těchto případech jsem se vždy modlil, a Pán pomohl.“ Proč dochází k tak odlišným přístupům? Napadají nás přitom mimo jiné následující otázky: Kde je Bůh, a proč ho nevidíme? Můžeme rozumět Ježíšovu příchodu na tuto zem jako na událost, která je současně viditelná pro všechny lidi na světě? V následujícím textu chceme objasnit dva vědecké odborné pojmy, které nám umožňují nový přístup k ústředním zprávám Bible. Je to jednak fyzikální pojem „horizont událostí“ a dále matematický pojem „dimenze“. Horizont událostí Pokud pozorujeme nějakou hvězdu optickým teleskopem, zjišťujeme, že se světelný paprsek odklání, pokud prochází kolem velké hmoty. Největší hustotu hmoty nacházíme v našem vesmíru v objektu, kterému říkáme „černá díra“. Pokud bychom na takovou hustotu stlačili naši Zemi, smrštila by se na kouli o průměru pouhého jednoho centimetru. Čím blíže světelný paprsek míjí černou díru, tím větší je odchylka jeho dráhy. Mezi odchýlením paprsku a jeho úplným zmizením v černé díře leží hraniční oblast, ve které je paprsek přinucen k oběžné dráze okolo „černé díry“. Tuto oběžnou dráhu označujeme jako „horizont událostí“, protože všechno, co se odehrává za touto hranicí, není pro nás z principu už pozorovatelné a měřitelné, není tedy už přístupné vědeckému zkoumání.  Dimenze Dimenze (rozměr) n udává počet souřadnicových os, kterými je vymezen geometrický prostor. Bod je bez jakékoli rozměru, a proto má dimenzi nula (obr. 1). V 1. dimenzi existuje rozměr pouze v jediném směru, a to je souřadnice x. Určitý úsek v tomto „prostoru“ označujeme jako délku. Plocha je z důvodu dvou možných rozměrových směrů dvourozměrný útvar, který je popsatelný v systému souřadnic x-y. Velikost nějakého pravidelného tvaru je zde možné zaznamenat pomocí údajů délky a šířky. Pokud k systému x-y přidáme další kolmou osu z, vytvoříme tím třetí rozměr. Délka, šířka a výška pak udávají velikost trojrozměrného tělesa. K těmto třem stávajícím a navzájem kolmým osám nyní přidáme ještě čtvrtou souřadnicovou osu u. Tato osa u stojí rovněž kolmo ke každé ze třech ostatních os. Zde už naše schopnost prostorové představivosti končí, matematický popisný aparát s tím ale nemá žádný problém. Těleso v této čtvrté dimenzi pak má rozměry délku, šířku, výšku a hloubku. Je to vůbec realistické, vycházet z nějaké 4. dimenze? V Novém zákoně nacházíme jasné potvrzení: „...abyste mohli se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka, délka, výška i hloubka“ (Efezským 3,18). Plochozemě Abychom mohli lépe porozumět podstatným rysům vyšších dimenzí a horizontu událostí, podívejme se na systém o dvou dimenzích, který je pro nás jednodušší. Pojmenujme takovou oblast „plochozemě“ a dejme tam bytosti o dvou rozměrech, které označíme jako „plochozemci“. Odlišují se od nás zejména tím, že mají výšku rovnou nule. Mezi jejich a naší dimenzí leží horizont událostí. Nemohou nás vidět, protože pohled do vyšší dimenze je jim odepřen. Naproti tomu my je z vyšší dimenze všechny vidíme na první pohled. Pro všechny zákonitosti, které mají platnost v určité dimenzi, se nejbližší vyšší dimenze ukazuje jako nepřekročitelná hranice. Jako realistická je nahlížena pouze vlastní dimenze n; již ta další vyšší (n + 1) patří ke světu, který je pro n neviditelný a nepřístupný. Nižší dimenze můžeme považovat za podmnožiny prostoru s vyšší dimenzí, to znamená, že vyšší dimenze proniká všechny ty, které jsou pod ní. Trojrozměrný prostor nějaké kostky plně obsahuje všechny dílčí plochy (o dvou dimenzích), které v ní jsou. Vyšší dimenze v Bibli Po těchto úvahách se díváme do Bible a jsme překvapeni, že tam nacházíme mnoho analogií k vícerozměrným prostorům. Bůh, Ježíš a nebeský andělský svět se nacházejí vně naší třetí dimenze – ve které, to nevíme. Především narazíme na vlastnost proniknutí. V Žalmu 139,3+5 čteme: „Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Sevřel jsi mne zezadu i zepředu, svou dlaň jsi položil na mě.“ Máme zde svědectví o dokonalém obklopení a proniknutí od Boha. To je možné jen tehdy, pokud Bůh žije v nějaké vyšší dimenzi. Ve Skutcích 17,28 je nám řečeno: „Neboť v něm (= Bůh) žijeme, pohybujeme se, jsme.“ Prostorově viděno jsme tak lokalizováni v Bohu; on nás dokonale obklopuje a proniká. A dále nám Bůh u Jeremiáše 23,23+24 říká: „Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův; jsem-li daleko, Bůh už nejsem? Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův.“ Na této Zemi ani v celém vesmíru není místo, kde bychom se před ním mohli ukrýt; všude je přítomen a vidí nás. Proto v 1. Mojžíšově 16,13 čteme: „Ty jsi Bůh, který mě (vždy) vidí!“ Bohu nemůže nikdo uniknout V našich předchozích úvahách o dvourozměrných bytostech jsme poznali, že tyto bytosti nemohou z našeho pohledu před námi utéci ani se před námi schovat. Přesně to říká Bůh o nás ve vztahu k našemu trojrozměrnému prostoru. V Žalmu 139,7-10 proto čteme: „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mne tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.“ Překonání horizontu událostí Sami od sebe nemůžeme ten stávající horizont událostí překonat, ale s Bohem se to podaří. V Bibli je řada zpráv o tom, jak jednotliví lidé příležitostně horizonty událostí překonali. Mluví o tom Skutky 7,55 v souvislosti s kamenováním Štěpána: „Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Pán otevřel Štěpánovy oči tak, že mohl nahlédnout do vyšší Boží dimenze. „Závěs horizontu událostí“ byl pouze pro něho odhrnut stranou, takže ze svého místa před branami Jeruzaléma mohl vidět přímo do nebe. Nebe není tedy někde vně vesmíru, nýbrž přímo kolem nás, avšak v jiné dimenzi. Ježíšovo vzkříšení Ježíšovo tělo nebylo už po jeho vzkříšení srovnatelné s naším tělem. Nebyl už nadále vázán na 3. dimenzi, nýbrž se mohl po libosti objevovat v naší dimenzi a opět se vracet do té nebeské. Filozof Martin Heidegger, který neargumentoval z pozice víry, postřehl správně: „Pokud Ježíš z Nazareta vstal z mrtvých, potom je každé vědecké poznání nedostatečné.“ Poznal, že pokud Ježíš opravdu vstal z mrtvých, nemůže být všechno naše vědecké po­znání tou pravou cestou k dosažení moudrosti. V 1. listu Korintským nám Pavel sděluje: „Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou.“ V původním řeckém textu je ta událost popsána ještě přesněji: „Stal se viditelným.“ Tím je řečeno, že Ježíš tam byl přítomen už předtím; jen se pak stal viditelným i v naší dimenzi. Ježíšovo nanebevstoupení O Ježíšově nanebevstoupení čteme u Marka 16,19: „Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží“ – Ježíš byl tedy pouze přenesen do oné pro nás neviditelné dimenze. Ve Skutcích 1,9 čteme: „Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“ A potom řekli andělé (v. 11): „Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Zde je důležité to slovo „tak“. Až potom přijde znovu, vystoupí stejným způsobem z té jiné dimenze a bude viditelný pro všechny lidi současně, nezávisle na tom, zda bydlíme v Německu nebo v Austrálii nebo v Americe. Ježíšův druhý příchod Podle Matouše 24,27 bude Ježíšův druhý příchod náhlou událostí: „Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.“ Pán bude viditelný okamžitě a současně pro všechny lidi. Uvidí ho i ten, kdo bude v té chvíli v nějakém solném dole 1000 metrů pod povrchem země. Nic nebude překážkou, abychom ho uviděli. Bude to tak, jako při jeho odchodu do nebe: „...a uzří Syna člověka přicházet na oblacích s velkou mocí a slávou“ (Matouš 24,30). Z Lukášova evangelia poznáváme, že ve chvíli Pánova návratu bude na jedné polovině Země den a na protilehlé straně noc: „Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat a druhý zanechán … Dva budou na poli, jeden bude přijat, a druhý zanechán…“ (Lukáš 17,34+36). Na poli se normálně pracuje ve dne. Jak je jen Bible přesná: Současně bude den i noc, podle toho, na které straně rotující Země se právě nacházíme. Místo našeho pobytu Ježíš u Jana 14,2 říká: „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“ Tyto příbytky se nacházejí vně té třetí dimenze a jsou Ježíšem plánovány jako místo věčného pobytu v nebeském světě. Jeho výrokem „Pojďte ke mně“ jsme tam všichni zváni. Do tohoto otcovského domu vede jen jediná cesta, a tou je Ježíš: „Kdo věří v Syna (Božího), má život věčný“ (Jan 3,36). Ředitel a profesor v. v.Dr.-Ing. Werner Gitt

Die Verteilschrift „Reise ohne Rückkehr“ von Prof. Dr. Werner Gitt zur enthält die Botschaft von zwei Zügen, die unterwegs sind Richtung Ewigkeit. Der „Lebenszug“, hat den Himmel als Ziel, der „Todeszug“ dagegen fährt in die ewige Verdammnis. Jeder wird eingeladen, vom Todeszug in den Lebenszug umzusteigen. Dies ist möglich für den, der Vergebung seiner Sünden durch Jesus Christus bekommt und ihn als Retter seines Lebens im Glauben annimmt. Dieses Traktat eignet sich besonders gut zur Weitergabe an suchende Menschen! Cesta bez návratu V jednom kostele v Jižním Tyrolsku (severní Itálie) položili na nízkou zídku čtyři lidské lebky. Nad nimi visí tabule s nápisem: „Kdo byl pošetilec? Kdo mudrc? Kdo žebrák? Kdo císař?“ Opravdu: Není vidět nic z moci a bohatství císaře. Lebka žebráka může ležet hned vedle, nic ale neukazuje na jeho bídu, jeho hadry a jeho prázdný žaludek. Spíše by se nám chtělo zhotovit jinou tabuli s nápisem: „Ve smrti jsou si všichni rovni!“ V následujícím textu chceme zjistit, zda by to tak bylo oprávněné. Reklamní branže se pokouší zaměřit na určité vrstvy kupujících; tzn. orientuje se na cílovou skupinu. Naproti tomu smrt žádnou specifickou cílovou skupinu nezná, protože jí nikdo neujde. Proto se také tolik lidí otázkou smrti zabývalo: filozofové, básníci, politici, sportovci, herci, analfabeti stejně jako nositelé Nobelovy ceny. Nejintenzivněji to zřejmě dělali staří Egypťané, neboť ti smrti postavili největší pomníky světa, pyramidy v Gíze. Německý básník Emanuel Geibel vyjádřil bilanci všeho tohoto lidského snažení výstižnou větou: „Věčnou hádankou je život; věčnou hádankou zůstává smrt.“ Z řady různých pokusů o vystižení smrti si můžeme vybrat odpověď evoluční teorie: Smrt v pohledu evoluce V myšlenkové stavbě evoluce je smrt zakotvena tak hluboce, že bez ní by vlastně žádný život na zemi nebyl. To je patrné ze čtyřech základních tvrzení evoluce o smrti: 1. Smrt – nezbytný předpoklad evoluce: Německý fyzik Carl Friedrich v. Weizsäcker zdůraznil: „Neboť pokud by jednotlivci nezemřeli, nebylo by žádné evoluce, nebylo by nových jednotlivců s jinými vlastnostmi. Smrt jednotlivců je podmínkou evoluce.“ 2. Smrt – vynález evoluce: Řezenský profesor Widmar Tanner klade ohledně smrti jako biolog oprávněnou existenční otázku: „Jak a proč přichází smrt do našeho světa, když by tu vlastně nemusela vůbec být?“ a odpovídá: „Proces stárnutí a délka života jsou jevy přizpůsobení, které se vyvinuly v průběhu evoluce. Vynález smrti chod evoluce podstatně urychlil.“ Pro něho přináší naprogramovaná smrt stále novou možnost, aby se v evoluci vyzkoušelo něco nového. 3. Smrt – tvůrce života: Jak velice se pohled evoluce liší od biblického učení, je naprosto jasné z toho, že podle učení evoluce je smrt dokonce vyzdvihována jako tvůrce života. V tomto smyslu se vyjadřuje mikrobiolog Reinhard W. Kaplan: „Zabudované stárnutí a umírání je sice pro jednotlivce strastiplné, zejména v případě člověka, je to ale cena za to, že evoluce náš druh vůbec mohla vytvořit.“ 4. Smrt – absolutní konec života: Z pohledu evoluce je život stav hmoty, definovaný pouze v rámci fyziky a chemie (Manfred Eigen, německý biofyzik a chemik, nositel Nobelovy ceny). Vidíme, že nám evoluce nemůže dát žádné uspokojivé vysvětlení toho, o co se u smrti jedná. Při takové redukci skutečnosti na výlučně materiální fenomény nezůstává žádný prostor pro nějaké pokračování života po smrti. Člověk je redukován na biologický stroj, přičemž jeho absolutní konec je ztotožněn se smrtí organismu. V kolotoči evolučního mechanismu slouží smrt k vzestupu dalšího života. Tím má lidský život hodnotu jen jakéhosi příspěvku, který poskytuje evolučnímu procesu. Kdo nám dá správnou odpověď? Kdo by nám mohl dát závaznou odpověď na všechny zásadní otázky o povaze smrti a o tom, co po ní nastane? Musel by být dostatečně kompetentní, a to bude pouze tehdy, pokud by mohl splnit následující čtyři silné předpoklady: 1) Musel by sám smrtí projít! (Potřebujeme informaci z první ruky). 2) Musel by se ze smrti vrátit zpět! (Musí nám podat zprávu na základě své vlastní zkušenosti). 3) Musel by mít moc nad smrtí! (Musí mít autoritu k tomu, o čem mluví). 4) Musel by být absolutně důvěryhodný! (Dá se s jistotou věřit tomu, co říká). Když pátráme ve světových dějinách, kdo může splnit tyto čtyři jedinečné podmínky, potom je zde pouze jeden jediný, a to je Ježíš Kristus: 1) Byl ukřižován a zemřel před branami Jeruzaléma. Jeho nepřátelé chtěli mít jistotu, že je skutečně mrtev, a tak probodli jeho bok kopím, takže vytekla krev (Jan 19,34). Nyni si byli jisti, že tomu tak skutečně je! 2) Předpověděl, že třetího dne vstane z mrtvých. I to se stalo, a toho velikonočního rána byly prvními svědky u hrobu ženy. Anděl jim řekl: „Není zde, byl vzkříšen!“ (Lukáš 24,6). 3) Nový zákon podává zprávu o třech vzkříšeních z mrtvých Ježíšovou mocí: byl to Lazar v Betánii (Jan 11,41-45), chlapec v Naim (Lukáš 7,11-17) a Jairova dcerka (Marek 5,35-43). Nikdo jiný neměl tu moc, aby smrti přikazoval tak jako Ježíš. 4) Pouze jeden chodil po této zemi, který mohl říci: „Já jsem pravda“ (Jan 14,6), a to byl Ježíš. Své výroky mohl osobně potvrzovat přímo před svými nepřáteli, kteří se neustále snažili, aby mu mohli prokázat byť tu nejmenší nepravost. Nyní jsme se dostali na správnou adresu a pronikli tak k samotnému zdroji pravdy. Pravda je pro naši existenci naprosto nezbytná. Kdo by také chtěl svůj život založit na nějakém omylu? Takže teď zjišťujeme: Je zde tento Jeden s potřebnou kompetencí, který nám může dát přesnou informaci. Od něho se dozvídáme, co se stane s každým člověkem bezprostředně po smrti. U Lukáše 16,19-31 nám Ježíš tuto odpověď dává na příkladu dvou lidí, kteří právě zemřeli. Jeden Boha znal, ten druhý žil bez něho. Lazara andělé přenesli k Abrahamovi, a jemu se na tom místě, které Ježíš označuje jako ráj (Lukáš 23,43), vede dobře. Ten druhý, bohatý člověk, se dostane bezprostředně po smrti do pekla, a svoji strašlivou situaci popisuje těmito slovy: „Trápím se v tomto plameni“ (Lukáš 16,24b). Smrt tedy v žádném případě nevyrovnává naši situaci; spíše bychom mohli říci: Pokud existují ohromné rozdíly už na tomto světě, tak se za branou smrti rozevřou do veliké, až nepopsatelně šíře. V čem to spočívá? To si teď podrobně ukážeme. Trojí smrt Podle jednoznačného svědectví Bible povstal tento svět a všechen život přímým Božím stvořitelským aktem. Bylo to hotové a ukončené stvoření, které obdrželo závěrečné Boží posouzení „velmi dobré”. Boží podstatou je láska a milosrdenství, a tak všechny věci stvořil skrze svoji moudrost (Přísloví 8,30), a skrze Pána Ježíše (Jan 1,10; Koloským 1,16). Také ve stvoření zůstal věrný podstatě své povahy – mírnosti, milosrdenství a lásce. To je něco úplně jiného než strategie evoluce, která je poznamenaná utrpením a slzami, ukrutností a smrtí. Kdo Boha považuje za původce evoluce, tj. podsouvá mu ji jako metodu stvoření, obrací Boží podstatu do jejího protikladu. Proto je také myšlenka Bohem řízené evoluce (tzv. teistická evoluce) zcela neudržitelná. Odkud ale smrt pochází, když není faktorem evoluce ani neodpovídá Boží povaze? Jedno je jisté: Smrt je všeobecná. Všichni lidé zemřou: od malých dětí po starce, morálně slušní lidé právě tak jako zloději a lupiči, věřící stejně jako nevěřící. Pro tak všeobecné a plošně působící důsledky musí být také nějaká všeobecná příčina. Bible označuje smrt jako důsledek hříchu člověka. Přes Boží varování (1. Mojžíšova 2,17) člověk darovanou svobodu zneužil a upadl tím do hříchu. Od té chvíle začal působit zákon hříchu: „Mzdou hříchu je smrt“ (Římanům 6,23). Člověk se dostal na linii smrti, která je na grafice označena černou čarou. Obrazně to můžeme označit jako vlak smrti. Od Adama, který je zodpovědný za to, že smrt do tohoto stvoření vstoupila (1. Korintským 15,22a), se nyní celé lidstvo nachází na této hrozné cestě: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili“ (Římanům 5,12). Před pádem do hříchu byla tedy smrt v celém stvoření neznámá. Když Bible mluví o smrti, tak tím v žádném případě nemyslí konec existence. Biblická definice smrti znamená „být oddělen od...“ Protože pád do hříchu znamená trojí smrt (viz grafiku), je zde i trojí skutečnost oddělení: 1. Duchovní smrt: V okamžiku pádu do hříchu propadl člověk „duchovní smrti“, tj. byl oddělen od obecenství s Bohem. V tomto stavu žijí i dnes všichni lidé, kteří nevěří ve svého Stvořitele. Žijí svůj sobecký život a poddávají se žádostem a vábení hříchu. Svůj život vedou takovým způsobem, jakoby Bůh vůbec neexistoval. Nemají žádný osobní vztah k Ježíši Kristu a poselství Bible odmítají. V Božích očích jsou duchovně mrtví, i když tělesně mohou být živí až příliš. 2. Tělesná smrt: Jako druhý důsledek přichází tělesná smrt: „...dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat“ (1. Mojžíšova 3,19). V důsledku pádu do hříchu je celé stvoření poddáno zániku. 3. Věčná smrt: Konečnou stanicí linie smrti je věčná smrt. Tím ale existence člověka není vymazána (Lukáš 16,19-31). Je to situace konečného oddělení člověka od Boha. Boží hněv nad ním zůstává, neboť „jediné provinění – Adama – přineslo odsouzení všem“ (Římanům 5,18). Ježíš to místo záhuby popisuje jako peklo; všeobecně se jedná o existenci na hrozném místě: oheň je tam „neuhasitelný“ (Marek 9,43 & 45) a „věčný“ (Matouš 25,41), je tam „pláč a skřípění zubů“ (Lukáš 13,28). Je to pochmurné místo, „kde jejich červ neumírá a oheň nehasne“ (Marek 9,48). Je to místo „věčné záhuby“ (2. Tesalonickým 1,9). Jak Bůh vidí naši zaslouženou cestu do záhuby? Z důvodu svého ohromného milosrdenství a lásky k nám poslal Bůh svého Syna na kříž, aby tím zajistil jedinečnou záchranu. Ježíšovo slovo „Je dokonáno!“ obrazně vyjádřilo, že je připraven vlak života. Bůh jasně vyjádřil svoji vůli (např. 1. Timoteovi 2,4), abychom byli zachráněni před věčným peklem – nebo obrazně řečeno – abychom vystoupili z pádícího vlaku smrti. Pozval nás, abychom vstoupili úzkými dveřmi, které vedou do nebe (Matouš 7,13a+14). Podle svědectví Bible je Ježíš těmi jedinými dveřmi a tím i jedinou cestou k záchraně. Pokud nastoupíme do vlaku života, dostaneme se k věčnému životu. Přestup z jednoho vlaku do druhého nastává tím, že se obrátíme k Ježíši, vyznáme mu svůj starý hříšný život, poprosíme ho o odpuštění a přijmeme záchranu. To z nás v Božích očích učiní nové stvoření. Dar odpuštění smí přijmout každý osobně, pokud to jen chce. Co je nám z milosti darováno, mělo pro Boha nezměrně vysokou cenu – oběť Jeho Syna. Kdo tuto Boží nabídku přijme, dostává se k rozhodujícímu zlomu, který vede k věčnému životu (Jan 5,24). Tato šance je pro člověka otevřena jen v etapě jeho pozemského života. Cesta k životu Po jedné přednášce přišel k rozhovoru jeden mladý muž. Zeptal jsem se ho: „Tak kde jsi?“ Stručně odpověděl: „Stojím na nádraží!“ Poznal to jasně: Vlak smrti je třeba co nejrychleji opustit! Jeho otázka zněla: „Jak teď mohu přestoupit do vlaku života?“ Nechal si ten vlak ukázat a jel potom radostně směrem k tomu nejlepšímu cíli. Bůh není jen Bohem hněvu nad naším hříchem, nýbrž je také Bohem lásky vůči hříšníkovi. Pokud dnes nastoupíme do vlaku života, tak máme objednaný pobyt na krásném místě, v nebi, o kterém se v 1. Korintským 2,9 píše: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Zvolíme si život nebo smrt, nebe nebo peklo? Rozhodnutí, kterou cestou se vydáme, nechal Bůh na nás jako na svobodných bytostech: „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život“ (5. Mojžíšova 30,19). I z toho tak vidíme zcela zřetelně, že Boží vůle je jednoznačně obrácena k životu. Z grafiky můžeme odvodit jednoduchý stav věci: „Pokud ses narodil jen jednou (přirozené narození), potom zemřeš dvakrát (nejdříve tělesná smrt, potom věčná smrt); ale pokud ses narodil dvakrát (přirozené narození, nové stvoření v Kristu), zemřeš jen jednou (tělesná smrt)!“ Víra v Božího Syna osvobozuje od záhubného soudu a přináší jistotu věčného života: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (Jan 5,24). Pokud uvážíme dosah každého rozhodnutí víry, tak je jasné, jaké tragické důsledky má evoluční idea a její učení o smrti na její stoupence. Zahaluje nebezpečí věčné smrti a vede k tomu, že lidé propásnou nabídku záchrany. Ježíš ale přišel proto, aby nás před touto propastí, před peklem, zachránil. Obraťte se tedy v modlitbě k Bohu. Tímto způsobem můžete ještě dnes opustit vlak smrti a nastoupit do vlaku života. Tuto zásadní změnu života můžete začít následující modlitbou: „Pane Ježíši Kriste, poznal jsem svoji osudovou situaci. Způsob mého života se v žádném případě neshoduje s Tvým Slovem. Teď ale vím: Sedím ve špatném vlaku. Toho se opravdu hrozím a velmi Tě prosím o pomoc. Odpusť mi moji vinu, které velmi lituji, a změň múj život. Chci číst Tvé Slovo a podle něho se řídit. S Tvou pomocí chci teď nastoupit do vlaku života a zůstat stále s Tebou. Přijímám Tě teď do svého života. Buď mým Pánem a dej mi vůli a sílu, abych Tě následoval. Děkuji Ti z celého srdce, že jsi mne osvobodil od mých hříchů a že teď mohu být Tvým dítětem. Amen.“ Emeritní ředitel a profesorDr.-Ing. Werner Gitt

Mit großem Forschungsaufwand suchen Astronomen heute nach Planeten in anderen Sternensystemen. Unter allen bisher registrierten Planeten und Exoplaneten wurde bisher kein auch nur annähernd erdähnlicher Planet gefunden. Die physikalischen, chemischen und astronomischen Be­din­gungen auf unserem Heimatplaneten Erde bieten uns geradezu einmalig günstige Wohnbedingungen. Dies tritt im Angesicht moderner naturwissenschaftlicher Erkenntnisse mit immer größerer Deutlichkeit hervor. Anhand nur einiger ausgewählter Punkte soll die einmalige Beschaffenheit unserer Erde herausgestellt werden. Naše Země - úžasná planeta Astronomové dnes s velkým nasazením hledají planety v jiných hvězdných soustavách. Zatím ale mezi dosud registrovanými planetami a exoplanetami žádnou ani vzdáleně podobnou naší Zemi nenašli. Fyzikální, chemické a astronomické podmínky na naší domovské planetě Zemi nám nabízejí naprosto jedinečné, příznivé podmínky k životu. To je z pohledu moderních přírodovědeckých poznatků čím dál zřetelnější. Jedinečnou povahu naší Země si můžeme ukázat na několika vybraných bodech: Nezbytné podmínky pro obyvatelnost Země 1. Správná vzdálenost od Slunce: Pohybujeme se ve vzdálenosti asi 150 milionů kilometrů od naší centrální hvězdy. Množství energie dodávané Sluncem a vzdálenost Země od Slunce jsou navzájem vyladěny tak, že se na většině zemského povrchu teploty pohybují mezi 0 a 40 °C. To je právě takové úzké rozpětí, které je optimální pro biochemické procesy buněk a tím také pro zachování života – zejména toho lidského. 2. Správná rychlost otáčení Země: Pokud by Země rotovala podstatně pomaleji, tak by mezi dnem a nocí vznikaly extrémní klimatické rozdíly. Na straně přivrácené ke Slunci by v důsledku delšího ozařování nastávaly nesnesitelně vysoké teploty, které by vedly k vysychání zemského povrchu. Odvrácená strana by se naopak silně ochlazovala. Rychlejší otáčení Země by vedlo k menším teplotním rozdílům mezi dnem a nocí a to by silně omezovalo nezbytné klimatické procesy. V důsledku vzrůstu odstředivých sil by docházelo k úniku plynů atmosféry do okolního prostoru. 3. Správná délka roku: Délka jednoho roku je dobře nastavena z hlediska našich životních cyklů. Mezi setbou a žněmi vzniká období, které postačuje k růstu. Zima zase není příliš dlouhá a dá se překlenout zásobami. Jiné příklady v našem planetárním systému nám v tomto ohledu ukazují cykly, které jsou pro život nemožné. Zkusme si jen představit pozemský rok o délce 84 let jako u Uranu nebo 88 dní jako na Merkuru! 4. Správný sklon zemské osy: Další z příznivých podmínek pro život na Zemi, a to zásadně důležitou, je sklon rotační osy k rovině dráhy Země kolem Slunce. Z vědeckých výpočtů vyplývá, že jen úzký rozsah od 23° do 24° umožňuje, aby na maximálně velké části zemského povrchu byly podmínky příznivé pro život. Není to pozoruhodné, že skutečný sklon činí právě 23 ½ stupně? Zvětšení sklonu by např. výrazně zesílilo rozdíl mezi létem a zimou. 5. Správná velikost Měsíce: Měsíc ovlivňuje příliv a odliv na mořích. Střídavě zaplavované pobřežní oblasti obohacují v podstatné míře rozmanitost života. Příliš malý Měsíc by měl jen nepatrný vliv a příliš velký by vedl k neustálým katastrofickým záplavám. Měsíc je také nezbytně nutný ke stabilizaci sklonu zemské osy. 6. Správná hmotnost a velikost Země: Tyto dvě hodnoty jsou navzájem nastaveny tak, že na povrchu Země je přitažlivá síla, která dokáže udržet atmosféru. Přitažlivá síla Měsíce např. na udržení atmosféry nestačí. Hodnotou specifické hmotnosti 5,52 g/cm3 je Země nejhustší ze všech planet naší sluneční soustavy. Pokud by byl průměr Země o 20 procent menší, měla by při stejné průměrné hustotě jen poloviční hmotnost. Gravitační síla by tak byla podstatně menší a většina atmosféry by zmizela ve vesmírném prostoru. Při průměru větším o 25 procent by hmotnost Země byla dvojnásobná, tlak vzduchu by se zvýšil a naše vlastní váha by při stejné stavbě těla byla o 25 procent vyšší (větší zatížení údů a kostry). 7. Jedinečné složení atmosféry Země: Základním předpokladem pro vyšší formy života je kyslík. Atmosféra ho obsahuje 21 procent, což je ten správný podíl. Při vyšším obsahu kyslíku (přes 50 procent) by u člověka došlo ke kyslíkové otravě (poškození plic, snížení výkonu srdce, omezení prokrvení mozku a ledvin), kdežto při nižším podílu by buňky byly zásobovány kyslíkem nedostatečně. Zejména mozek je na nedostatek O2 velmi citlivý. Pokud by obsah kyslíku byl pouze 10 procent, nebylo by možné udržovat žádný oheň (např. pece, průmyslová zařízení). Stávající obsah kyslíku má pro biologické procesy rozhodující význam. Zajišťuje postačující absorpci záření, správné naředění kyslíku a potřebné vlastnosti atmosféry. 8. Správná hustota atmosféry Země: Při příliš nízké hustotě by ochrana proti smrtelně nebezpečnému ultrafialovému a rentgenovému záření, jakož i proti trvalému bombardování malými meteority byla nedostatečná. Hustota atmosféry závisí na hmotnosti Země a na teplotě jejího povrchu. Pokud by Země měla menší hmotnost, a tedy i menší přitažlivou sílu, nemohla by udržet potřebné množství vzduchu a vody. Přitažlivost Země je ale nastavena právě tak, že může udržet kyslík, dusík a kysličník uhličitý v hustotě, jaká je právě potřebná. Atmosféra jako celek má vyrovnávací efekt při vytváření teplotních rozdílů a je nezbytná pro tak potřebné střídání počasí. 9. Nezbytná ozónová vrstva Země: Nevi­ditelné krátkovlnné ultrafialové záření (= UV-záření) ze Slunce se k povrchu Země dostává díky zvláštní vlastnosti atmosféry jen z malé části. Stratosféra – oblast atmosféry ve výšce 10 až 50 km – totiž obsahuje tříatomový kyslík O3 (ozón), který životu nebezpečné ultrafialové záření téměř úplně pohlcuje. Ozónu se ve stratosféře nachází jen velmi malé množství, přesto je ozónová vrstva pro existenci pozemského života zcela nezbytná. 10. Povrch Země: I přes nejvyšší pohoří i nejhlubší mořské příkopy se Země jeví jako pozoruhodně hladká. Pokud by Země byla koulí o průměru jeden metr, měly by nerovnosti z obou stran úrovně moře velikost pouhého jednoho milimetru. I tím je dáno, že rozsáhlé části Země jsou obyvatelné. 11. Magnetické pole Země: Magnetické pole Země nemá význam jen pro navigaci; především od Země odvrací škodlivé záření, které se označuje jako sluneční vítr. Magnetické pole tak vůči slunečnímu větru funguje jako ochranný štít. 12. Země – mokrá planeta: A nyní přicházíme k nejdůležitějšímu znaku Země, který je absolutně nezbytným předpokladem života – a to je voda! Voda tvoří rozhodující základ pro každou formu života. Vodu proto nenacházíme jen tam, kde jsou oceány a moře, nýbrž úplně všude. V porovnání s rozsáhlými rovinami Marsu, kamenitými pouštěmi Měsíce nebo krátery Merkuru je dokonce i samotná Sahara něco jako mokrá houba. Vodu nacházíme opravdu na každém místě Země. Mraky ji přenášejí sem a tam. Jednou prší, jindy sněží; a i tam, kde dlouho neprší – jako např. na pouštích – přináší vodu noční rosa. Oceány jsou jedinečnou zvláštností Země. Pokrývají 71 procent zemského povrchu. Že se tato voda nachází v tekuté formě, se nedá dost dobře zdůraznit. Většina hmoty ve vesmíru se totiž nachází buď ve formě žhavých plynů (ve hvězdách) nebo v hluboce zmrzlém stavu (např. vnější planety). Oceány působí jako gigantické zásobníky tepla. Mají důležitý vyrovnávací efekt na počasí. Méně vody na Zemi by mělo za následek podstatně vyšší kolísání teploty než je tomu nyní. Kromě toho jsou oceány důležitým a nepostradatelným zdrojem potravy. Kdyby zde nebylo ustavičné odpařování nad hladinami moří a silné, trvalé větry vanoucí tisíce kilometrů daleko, tak by během krátké doby došlo k vysušení kontinentů. Cirkulace vody je pro organismy na naší planetě životně důležitá a bez „počasí“ by se nedala uskutečnit. Rovněž současné nastavení velikosti vodních ploch a souše na Zemi není žádná náhodná kombinace. Při daném profilu zemského povrchu by zvýšení množství vody jen o 10 procent znamenalo vzestup úrovně moře o 300 metrů, což by vedlo k téměř úplnému zatopení kontinentů. Naopak, odpovídající snížení množství vody by znamenalo výrazné zvětšení kontinentů. To by ale přineslo neblahé zhoršení klimatu a vedlo k rozšíření pouštních oblastí. Když někdo cestuje letadlem, dostane po přivítání od pilotů informace o kursu, výšce letové hladiny a venkovní teplotě. Dozvíme se, že ve výšce 10 000 metrů je venkovní teplota -50 °C. Napadlo nás přitom někdy, že tento extrémní chlad ve výškách od 5 do 20 km je pro nás životně důležitý? V této výšce vodní pára mrzne do formy ledových krystalků, které se postupně zvětšují a potom díky zemské přitažlivosti klesají. Tímto způsobem – funguje je to přímo jako určitá blokáda – je zajištěno, že vodní pára nemizí v hlubinách vesmíru. A tak ani za tisíce let nemůže dojít k vysušení Země. A nakonec se ještě chceme zmínit o jedné velmi důležité vlastnosti vody, totiž o její anomálii: Při 4°C má voda nejvyšší hustotu 1,0 g/cm3. Když teplota roste či klesá, tak se hustota vody snižuje. Led má při teplotě 0 °C hustotu 0,917 g/cm3. Je lehčí než tekutá voda a plave tudíž na povrchu. Tyto mimořádné vlastnosti, které má pouze voda, jsou potřebné, aby byl život ve vodě (v jezerech, řekách, rybnících) možný i v chladné zimě. Když voda zamrzne, zůstává lehčí led nahoře. Dole se shromažďuje specificky nejtěžší voda o teplotě 4 °C, ve které ryby přežijí. Naše Země je jedinečná V souhrnu můžeme říci: Země je dobře temperovaná a k životu přátelská planeta, která je z hlediska celé řady parametrů optimálně nastavena. Představili jsme zde jen některé z nejdůležitějších a nejnápadnějších geofyzikálních, mechanických, teplotních a hmotných podmínek a přitom jsme zjistili: Naše Země je jedinečná! Teprve jedinečná kombinace všech těchto detailů a jejich vzájemná souhra umožňují, že zde život může vůbec být. Můžeme to říci i tak, že tato Země je životu přímo ideálně ušita na míru. Nevede to nezaujatého pozorovatele k závěru, že je to všechno moudře a plánovitě koncipováno? Množství přesně navzájem přizpůsobených parametrů připouští jen jediný závěr, který také uvádí Bible, v listu Římanům 1,20-21: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni.“ Těm, kteří ve své „chytrosti“ věří, že všechno se dá připsat náhodným procesům evoluce, Boží slovo říká: „Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství“ (Římanům 1,22). Kdo je původce vesmíru, Země a všeho života? Bůh Otec předal stvořitelské poslání svému Synu Ježíši. Proto o Ježíši v Novém zákoně čteme (Koloským 1,16-17): „On je obraz Boha neviditelného... Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný... všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá.“ V našem světě tak není nic, co by nebylo stvořeno skrze Pána Ježíše. Do toho je zahrnut obrovský vesmír se svými miliony a miliony galaxií, a právě tak i ty nejjemnější detaily pochodů živé buňky. Ježíš je nejen stvořitel a původce veškerého mikro- i makrosvěta, On nad tím vším také svrchovaně panuje. Myšlenka, která bere dech Ježíš je tentýž, který zde byl od věčnosti, a který je Pánem Božího království. Jemu je dána všechna moc na nebi a na zemi (Matouš 28,18). Je zde tedy souvislost, která bere dech. Můžeme ji vůbec pochopit? Muž na kříži Golgoty a Stvořitel tohoto světa a všeho života je jedna a tatáž osoba! Ve své nevýslovné lásce k nám se nechal bez odporu ukřižovat za naše hříchy, aby nám tak mohl otevřít dveře do nebe. Kdo toto zavrhne, ztrácí všechno: „Jak bychom mohli uniknout, pohrdneme-li tak slavným spasením?“ (Židům 2,3). Ten, kdo Ho přijme, všechno získává. Ježíš řekl: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný, ... přešel již ze smrti do života“ (Jan 5,24). Poproste Pána Ježíše o odpuštění všech svých hříchů, abyste tak mohli obstát před Božím soudem, přijměte ho jako svého osobního spasitele a zachránce a následujte ho. Ředitel a profesor Dr.-Ing. Werner Gitt

Es gibt wohl kaum eine Frage, die Menschen so sehr beschäftigt, wie gerade diese. Insbesondere taucht sie dann auf, wenn es um Gott geht. Für viele gilt: Wenn es einen liebenden und allmächtigen Gott gibt, dann dürfte es in dieser Welt kein Leid und keinen Tod geben! Ist diese Behauptung zutreffend? Logisch betrachtet kann es vier verschiedene Antworten auf die Frage geben, warum Gott Leid und Tod in dieser Welt zulässt: 1)    Entweder will Gott das Leid beseitigen, aber er kann es nicht,2)    oder er kann es und will es nicht,3)    oder er kann es nicht und will es nicht,4)    oder er kann es und will es. Doch welche Antwort ist die richtige? Genau das werden wir jetzt klären! Proč je na našem světětolik utrpení a nakonec smrt? Sotva asi najdeme jinou otázku, která by lidi tak zaměstnávala. Vynořuje se zejména tehdy, pokud se jedná o Boha. Většina lidí si myslí: Pokud existuje milující a všemohoucí Bůh, pak by na tomto světě nemělo být žádné utrpení a žádná smrt! Je toto tvrzení správné? Tomu se zde chceme věnovat. Čtyři logické možnosti Z logického hlediska mohou být na otázku, proč Bůh dopouští na tomto světě utrpení a smrt, čtyři různé odpovědi: 1)            Buď Bůh utrpení odstranit chce, ale nemůže, 2)            nebo může, ale nechce, 3)            nebo nemůže a nechce, 4)            nebo může a chce ho. Která z těchto odpovědí je ta správná? Přesně to si teď objasníme! Smrt a utrpení jsou všude Utrpení a smrt jsou v našem světě trvale přítomné. Víme o přírodních katastrofách jako jsou zemětřesení, tornáda a stoleté povodně a o neštěstích jako jsou lodní katastrofy a zřícení letadel, která neúmyslně zavinili lidé; a známe katastrofy, které lidé způsobili úmyslně. Pomysleme jen na teroristický útok v New Yorku na Světové obchodní centrum 11. září 2001 s asi 3000 mrtvými nebo na nesčetné islámské sebevražedné atentátníky. Při masakru v Paříži 13. listopadu 2015 bylo brutálně zavražděno 130 osob. Vedle těchto strašných událostí z novinových titulků prožívá také každý z nás dříve či později své vlastní utrpení – ať už je to odmítnutí, ztráta, nemoc, nehoda nebo smrt. Mnoho novorozenců se narodí s nějakou vadou nebo zemře po několika dnech. Pokud je útrap příliš mnoho, lidé obžalovávají Boha. K vyřešení tohoto problému bych chtěl nejdříve postavit proti sobě dvě zásadně odlišná pojetí dějin: Dvě protichůdná pojetí Pojetí 1 – víra v evoluci: Podle tohoto výkladu je naše Země miliony let stará, a smrt je trvalým průvodcem našich dějin. Utrpení a smrt jsou považovány za spojence při „tvorbě“ života – jen skrze smrt může vzniknout nový život. Německý mikrobiolog Reinhard Kaplan v tomto smyslu píše: „‚Zabudované‘ stárnutí a smrt jsou sice pro jednotlivce bolestné, zejména pro toho lidského, je to ale cena za to, že evoluce mohla náš druh vůbec vytvořit.“ Pojetí 2 – víra ve Stvořitele: Bible mluví o Bohu jako o Stvořiteli. Ten všechno stvořené posoudil jedinečným ohodnocením „velmi dobré“ (Bible: 1. Mojžíšova 1,31). Toto  hodnocení se vztahuje na celé stvoření a tím i na první lidi Adama a Evu. Pád do hříchu znamenal neposlušnost člověka vůči Bohu, což mělo za následek – v souladu s předchozím Božím varováním – smrt, utrpení a nemoci. Tím nabyl účinnosti zákon „Mzdou hříchu je smrt“ (Římanům 6,23). Hřích a smrt jsou tak navzájem velice těsně spojeny. Hřích přinesl na tento původně velmi dobrý svět vetřelce – smrt. Od té doby je celé stvoření vydáno pomíjivosti a zmaru. Které z těchto dvou pojetí je správné? Jedno z nich musí být logicky chybné! V buňkách všech organismů nacházíme přímo nepředstavitelné množství informace. Ta je potřebná k vytvoření všech orgánů a k řízení všech procesů života. Informace ale nemůže vzniknout ze samotné hmoty. Dá se ukázat, že za použití přírodních zákonů informace se celá budova evoluce zřítí (viz k tomu leták „Přírodní zákony popírají evoluci“ na adrese www.http://wernergitt.com/en/tracts/czech). Z toho plyne, že můžeme vycházet jen z pojetí 2 – z biblického učení. Odhalili jsme tak příčinu utrpení a smrti: Je to hřích člověka od Adamovy doby. To je vysvětlení všeobecného utrpení na tomto světě. Každé učení, které chce svět vysvětlit a přitom nevychází z pádu do hříchu, je vybudováno na falešných základech. Takže platí: Je to naše vina, že svět je takový, jaký je.  Boží jednání při katastrofách Zjistili jsme, že utrpení a smrt jsou následky hříchu. Jak je tomu ale s přírodními katastrofami, které nebyly zaviněny jednotlivci? Pomysleme např. na stoletou povodeň na Vltavě a Labi v říjnu 2002. U Jóba 12,15 k tomu čteme: „Když zadrží vody, přijde sucho, když je vypustí, pak podvracejí zemi.“ A u Ámose 3,6b je to vskutku drasticky: „Stane-li se ve městě něco zlého, zda nejedná Hospodin?“ Podobně to je u Izajáše 45,5a+7: „Já jsem Hospo­din... Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Velice nás překvapuje, že Bůh se představuje jako původce neštěstí a zla. Tato výpověď vyvolává v prvním okamžiku zděšení. Bůh neštěstí nejen připouští – je to horší: on je dokonce jeho původcem. To vůbec neodpovídá naší zjednodušující představě „o laskavém Bohu“. Pomysleme však: Tentýž Bůh způsobil potopu, při které žalostně utonuly miliony lidí. Tentýž Bůh vyhlásil nad Amálekem rozsudek, aby byl celý národ vyhlazen (1. Samuelova 15,2-3). Tentýž Bůh také vyhlašuje rozsudek věčného zahynutí nad bezbožníky (Zjevení 21,8). Přesto je tento Bůh zosobněnou láskou (1. list Janův 4,16). Je to také tentýž Bůh, který „poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli (věčný!) život“ (1. list Janův 4,9). Utrpení jednotlivce Bible učí, že všeobecné utrpení včetně hříchu je součástí celkového obrazu tohoto světa. Naproti tomu individuální utrpení jednotlivce NENÍ vždy možné dávat do spojení s jeho vlastními hříchy. Vystříhejme se důsledně toho, abychom nemocnému nebo člověku v nouzi říkali, že za jeho individuální situací jsou jeho hříchy. Bůh dopustil utrpení na Jóba, ačkoli to byl spravedlivý muž. Jób, který byl svého času nejspravedlivější muž na zemi, zakusil neuvěřitelně mnoho utrpení: Během jediného dne ztratil všechny své děti, služebnictvo a všechen svůj majetek. Dále byl napaden velice bolestivou nemocí. Bůh mu nikdy zvláštní důvod jeho utrpení nevysvětlil. Nechává ale každého čtenáře knihy Jób (části Bible), aby byl „očitým svědkem“ mimořádných scén, které se odehrávají za kulisami v nebi a o kterých Jób neměl ani tušení. Bůh měl důvody, aby na Jóba dopustil utrpení, ale Jóbovi ani nám je nezjevil. Jen ve velice zřídkavých případech nám Bůh říká, proč musel jednotlivec snášet utrpení. Když jednou Ježíš a jeho učedlníci šli kolem muže slepého od narození, učedlníci se Ježíše zeptali na příčinu slepoty toho muže. Zda jsou to jeho vlastní hříchy anebo zda to byly hříchy jeho rodičů. Ježíš jim k tomu vysvětluje, že se ten muž narodil slepý proto, že jeho uzdravením chtěl Bůh zjevit svoji moc (Jan 9,1-7). V jiném případě se Ananiáš a Safira skáceli mrtvi poté, co veřejně obelhali církev (Skutky 5,1-11). Utrpení z pohledu věčnosti Utrpení nesmíme posuzovat, aniž bychom vzali v úvahu věčnost! Apoštol Pavel měl důvody, aby se chlubil svými „slabostmi“ – tedy svými nemocemi, svými bolestmi, svými ztrátami. Jeho zpráva o utrpení zahrnuje mučení, bití, vězení, kamenování, ztroskotání lodi, loupeže, nemoci, vyčerpání, hlad, žízeň a zimu (2. Korintským 11,16-33). Jeho dopisy ukazují, že věčný život je pro nás možný teprve skrze zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ve srovnání s tím nabývá utrpení přímo bezvýznamnosti: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena“ (Římanům 8,18). Jeden přítel, který z důvodu mnoha nemocí musel vytrpět silné bolesti, mi napsal: „Mou útěchou je věčnost, takže snáším tuto pozemskost.“ Co Bůh činí ohledně utrpení a smrti? Lidé, kteří Boha obviňují, že se odvrací a nic nedělá, přehlížejí jednu životně důležitou pravdu: Všechno, co si od Boha, který nás miluje, přejeme, Bůh už ve skutečnosti učinil. Boží Syn Ježíš Kristus se stal člověkem a na našem místě podstoupil strašlivé utrpení a hroznou smrt na kříži. Neboť Adamův hřích zanechal lidstvo v hrozné bezvýchodnosti. I když naše tělo umírá, tak přesto máme nesmrtelnou duši, neboť Bůh nám při stvoření vdechl svůj (věčný!) dech. To, co tvoří naše vědomé bytí, bude existovat věčně. Pokud by Bůh proti našemu hříchu nic nepodnikl, zůstali bychom na věčnosti v oddělení od Boha, a tím ve stavu trvalého utrpení. Byl to Boží plán, že k nám poslal svého Syna Ježíše, aby se za nás obětoval. Na kříži Golgoty na sebe nechal vložit všechny myslitelné hříchy. Jako jediný, který byl bez hříchu, byl schopný je unést a překlenul tak hlubokou propast, která mezi Bohem a lidmi vznikla v důsledku hříchu. Na základě svého díla záchrany může teď každému, kdo tomu věří, dát věčný život (Jan 1,12; Efezským 2,8-9). Všichni ti, kteří věří v Pána Ježíše Krista a tomu, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, a kteří ho přijímají za svého PÁNA a zachránce, stráví věčnost s Bohem (1. Korintským 15,1-4). Je také místo věčného oddělení od Boha. Bible nás varuje, že ti, kteří v Krista nevěří, okusí „druhou smrt“, a to je peklo – věčné a absolutní oddělení od Boha ve strašné bolesti (Zjevení 21,8). U Matouše 25,46 mluví Ježíš o obou cestách v jednom verši: „A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ Mezi dvojím prohlášením „Bůh je všemohoucí a milující Bůh“ a „svět je plný utrpení a zla“ tak není žádný protiklad. Co by Bůh musel udělat, kdyby chtěl ze světa odstranit utrpení a smrt? Inu, musel by odstranit jejich příčinu. Příčinou utrpení a smrti je hřích. Takže by musel z tohoto světa odstranit nás, kteří jsme zhřešili. Pokud by nás ale nechal zemřít s neodpuštěnou vinou, jako místo pobytu by pro nás zůstalo pouze peklo. To ale Bůh nechce. Ve své lásce proto vyhlašuje svůj plán: Ponechávám lidi během jejich krátkého pozemského života v situaci utrpení a smrti, je jim ale zvěstováno zachraňující poselství evangelia o Ježíši Kristu. Tak dostávají možnost, aby unikli věčnému utrpení a přijali pozvání do nebe. Z toho plyne možnost dvojího rozhodnutí: „Kdo v NĚHO (Ježíše Krista) uvěří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího“ (Jan 3,18). Důsledky pro nás Na závěr se v našich úvahách vracím ke čtyřem logickým možnostem ohledně Božího chování, které byly uvedeny v úvodu. Těžko by nás asi napadlo, že správná odpověď je číslo 2? Bůh utrpení odstranit může, ale nechce, neboť to slouží k našemu spasení. Proste PÁNA Ježíše Krista o odpuštění všech hříchů. Přijměte HO jako svého osobního stvořitele a zachránce a následujte HO, abyste se mohli těšit na věčný život bez utrpení. Řed. a prof. v.v. Dr.-Ing. Werner Gitt

Niemand möchte im Irrtum leben und am Ende seines Lebens feststellen: „Ich habe falsch gelebt“ oder „Ich bin nur unnützen Dingen nachgegangen.“ Werner Gitt beschäftigte sich jahrelang mit Fragestellungen der Mathematik und der Informatik. Beweise haben in seinem Denken immer eine besondere Rolle gespielt. Geht es um Fragen der Bibel, stellt sich sofort die Frage der Glaubwürdigkeit. Ist die Existenz des Gottes, von dem in diesem Buch so viel die Rede ist, beweisbar? Von der Antwort auf diese Fragen ist der Ort unseres ewigen Verbleibs abhängig. Darum müssen wir hierüber zu größtmöglicher Gewissheit gelangen. Wenn die Bibel wahr ist, dann haben wir automatisch die Antwort auf viele Fragen gefunden, die uns alle bewegen. Anhand von drei unterschiedlichen Beweisformen, zeigt Werner Gitt in dieser Schrift, dass Gott existiert und die Bibel wahr ist. Proč jako vědec věřím Bibli Všem nám je společná touha po lásce, bezpečí a společenství – a všichni hledáme pravdu. Nikdo nechce žít v omylu a na konci svého života zjistit: „Žil jsem špatně“ nebo „Zabýval jsem se jen neužitečnými věcmi“. Protože jsem se dlouhá léta zabýval otázkami matematiky a informatiky, hrály důkazy v mém myšlení vždy zvláštní roli. Pokud jde o otázky týkající se Bible, vyvstala ihned otázka její důvěryhodnosti. Dá se existence Boha, o kterém se v této knize tolik mluví, vůbec dokázat? Na odpovědi na tuto otázku závisí totiž místo našeho věčného pobytu. Proto se ohledně této věci musíme dostat k nejvyšší možné jistotě. Pokud je Bible pravdivá, tak najdeme automaticky odpověď na mnohé otázky, které nás zaměstnávají. Odpovědi na následující otázky: Odkud přicházíme? Proč žijeme na této Zemi pouhých několik let? Kam jednou půjdeme? Kdo je Bůh, a kdo je Ježíš? Dále z toho můžeme získat následující: Můžeme rozumět světu. Můžeme odhalit omyly tohoto světa. Našli jsme měřítko pro náš život. A známe také cestu k nebi. Na základě třech odlišných důkazových prostředků bych chtěl ukázat, že Bůh existuje a že Bible je pravdivá. První důkaz navazuje na slovo z Římanům 1,20: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle.“ Ty další dva důkazy jsem vypracoval před nějakým časem, a jsou matematicko-přírodovědecké povahy. 1. DŮKAZ BOHA SKRZE STVOŘENÍ Z veliké dílny stvořitele zde sáhneme jen po jednom detailu – po lidském mozku[1]. Je to centrální nadřazený orgán našeho nervového systému, který řídí, kontroluje a koordinuje téměř všechny procesy, které probíhají v organismu. Shromažďuje a vyhodnocuje smyslové vjemy, ukládá je a zajišťuje jejich smysluplné zpracování. O vlastním zpracování informací v mozku není v podstatě nic známo. Nikdo neví, jak se z elektrických signálů přicházejících ze smyslových orgánů získává sémantická informace. Nevíme ani to, jak si vyvoláváme určité vzpomínky a co se v mozku děje, když se učíme něco nového. Mozek se skládá z asi 100 miliard nervových buněk (= 100·109); jejich počet řádově odpovídá počtu hvězd v naší Galaxii. Ohromný počet nervových buněk doplňuje ještě dalších 100 miliard buněk látkové výměny a podpory. Délka nervových vláken ve velkém mozku, pokud bychom je narovnali do řady, by činila doslova a do písmene 500 000 kilometrů. Naše tělo je protkáno hustou informační sítí, jejíž celková délka mimo mozek sestává z 380 000 kilometrů nervových vláken. Procházejí naším tělem a celkovou délkou odpovídají vzdálenosti Měsíce od Země. V těchto částečně jen tisícinu milimetru tenkých nervových vedeních a větveních probíhají neustále informace a povely mezi mozkem a všemi částmi těla sem a tam. V této neuvěřitelně husté síti neuronových spojení je možné – ale také potřebné – velmi rychlé zpracování signálu. Mozek může během jediné vteřiny provést 1018 (= 1 miliarda x 1 miliarda) početních operací. Tuto vysokou výpočetní kapacitu v reálném čase vyžaduje zejména zpracování obrazu. Přes mnoho výzkumných výsledků patří mozek stále ještě na naší mapě vědeckého poznání k velkým bílým plochám. Dva odborníci na výzkum mozku Robert Ornstein a Richard F. Thompson se vyjádřili: „Poté, co mozek po staletí zkoumaly tisíce vědců, se o tom dá říci jedno jediné slovo: Je to zázrak.“ Další věc, které nerozumíme: Jak probíhá přenos informace od ne-hmotné duše ke hmotnému mozku? Jak komunikují funkce duše (vůle, pocity, schopnost myšlení) s mozkem? Kdo všechny tyto zázraky uskutečnil? Výše uvedený verš z Římanům 1 nám ukazuje, že je možný jen jeden rozumný závěr: Toto vše vymyslel a stvořil všemohoucí Bůh, který stojí nade vším! 2. DŮKAZ BOHA Z PŘÍRODNÍCH ZÁKONŮ INFORMACE Abychom mohli popsat přírodní zákony informace (PZI) a analyzovat nějaký neznámý systém, potřebujeme vhodnou a přesnou definici informace[2]: O informaci se jedná vždy tehdy, když se v pozorovaném systému vyskytuje všech pět následujících hierarchických úrovní: 1)            statistika (počet písmen, číslic atd.) 2)            syntaxe (kód, gramatika, slovní zásoba) 3)            sémantika (význam) 4)            pragmatika (jednání) 5)            apobetika (nastavení cíle, výsledek). Čtyři přírodní zákony o informaci (PZI) PZI-1: Materiální veličina nemůže dát vznik veličině ne-materiální. PZI-2: Informace je ne-materiální veličina. PZI-3: Při statistických procesech (= procesy bez řídící inteligence) nemůže žádná informace vzniknout. PZI-4: Informace může vzniknout jen skrze inteligentního původce. Informace se nachází ve všech živých buňkách V molekule DNA živých organismů nacházíme nejvyšší známou hustotu informace. Představme si hlavičku špendlíku (š = 2 mm) z materiálu DNA a položme si otázku, jak vysoký by musel být sloupec knih, který by obsahoval takto kódovanou informaci, abychom získali představu o této nesmírně vysoké hustotě ukládání: Takový sloupec by byl 500-krát vyšší než je vzdálenost Země od měsíce, a ta činí 384 000 kilometrů. U důkazů[3] rozlišujeme mezi tvrdými a měkkými. Tvrdé důkazy známe z matematiky a z přírodních zákonů. Tak např. přírodní zákon, že teplo nikdy nepřechází ze studenějšího na teplejší těleso, je nezpochybnitelný. Podobně je tomu s Pythagorovou matematickou větou pro pravoúhlé trojúhelníky (a2 + b2 = c2). Měkkými důkazy jsou např. důkazy z oblasti práva či historie, které jsou v zásadě zpochybnitelné, a to na základě nějakých jistějších zdrojů. Protože Boží myšlenky dalece přesahují ty naše (Izajáš 55,8-9), nemůžeme Boha v jeho celé plnosti dokázat. S pomocí přírodních zákonů informace ale můžeme dokázat některé jeho znaky – jeho existenci, jeho věčnou podstatu, jeho všemohoucnost a jeho vševědoucnost, a to v tvrdé, tj. nezpochybnitelné formě[4]. V souvislosti s tímto textem se nám v první řadě jedná o důkaz Boží existence. Tento důkaz můžeme provést takto: Protože ve všech formách života nacházíme kód (molekuly DNA, resp. RNA) a další úrovně informace, nalézáme se jednoznačně v definiční oblasti informace. S pomocí PZI-4 tak můžeme uzavřít: Musí tady být inteligentní původce! Tento důkaz Boží existence je současně vědeckým popřením ateismu. S pomocí tohoto zákona informace můžeme rovněž popřít i myšlenku makroevoluce[5]. 3. „PROROCKO-MATEMATICKÝ DŮKAZ BOHA“ Z celkového množství 3268 již splněných proroctví[6] si zde vybereme jenom dvě: Proroctví o Bohem ohlášeném rozptýlení izraelského lidu v 5. knize Mojžíšově 28,64-65 a prohlášení, které Bůh vyslovil o staletí později (Jeremiáš 16,14-15), že svůj lid zase přivede zpět do zaslíbené země. V roce 70 po Kr. nastalo rozptýlení, a v roce 1948 se založením státu Izrael vyplnil před několika tisíci lety slíbený návrat. Bible je natolik mimořádná kniha, že je i jediná, která dokazatelně může vykázat nepředstavitelně vysoký počet splněných proroctví. Tato proroctví nám poskytují jedinečné kritérium, že můžeme pravdivost Bible ověřit výpočetním způsobem. Pro modelový výpočet použijeme neobvykle velkou skupinu mravenců, mezi kterými se ve většině černých mravenců nachází jen jeden jediný červený mravenec. Je snadno pochopitelné: Čím je ta skupina mravenců větší, tím menší je pravděpodobnost, že v ní toho červeného mravence náhodou najdeme. Takže otázka zní: Při jakém počtu mravenců je pravděpodobnost, že toho červeného mravence náhodou vybereme, právě tak velká, jako to, že by se mohlo náhodně vyplnit těch 3268 biblických proroctví? Dejme tomu, že bychom vodu Bodamského jezera nahradili mravenci anebo dokonce že bychom jimi vyplnili kouli velikosti naší Země. Výpočet ukazuje, že by nestačilo, i kdyby byl mravenci hustě zaplněn celý náš obrovský a nepředstavitelně velký vesmír. Potřebný počet takových vesmírů činí nepochopitelných 10 povýšeno na 896. Co vyjadřuje takové neskutečně vysoké číslo – tedy číslo jedna, za kterým je 896 nul – vesmírů po okraj naplněných mravenci? Pokouší se to znázornit film „Mravenci na druhou“[7]. Pravděpodobnost p, že by se všech 3268 proroctví mohlo splnit náhodně, je tak prakticky nulová, totiž p = 0,5·0,5·0,5·…·0,5 (tj. 3268 za sebou jdoucích násobení) = = 0,53268 = 1,7·10-984 = 0,000…17 (tj. 983 nul za desetinnou čárkou). Početní výsledky matematických výpočtů tak rostou do tak gigantické a nad-astronomické výše, že to dalece přesahuje naše myšlení a schopnost představivosti, abychom je ještě dokázali nějak ohodnotit. Tento ohromující výsledek se v krátkosti nechá formulovat takto: „Prorocko-matematickým důkazem“ je možné dokázat existenci vševědoucího a všemohoucího Boha, který je identický s Bohem Bible[8]. TŘI DŮLEŽITÉ DŮSLEDKY 1. Bible je od Boha a je pravdivá Žádný člověk nedokáže formulovat proroctví, která se pak také bez výjimky vyplní. Pravými autory Bible jsou vševědoucí a všemohoucí Bůh (2. list Timoteovi 3,16), Ježíš Kristus (List Galatským 1,12) a Duch svatý (2. list Petrův 1,21). Proto je celá Bible pravdivá. Pavel v jasné souvislosti vyznává: „Věřím všemu, co je napsáno“ (Skutky apoštolů 24,14). To nejdůležitější o Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu je vysvětleno na videu, za použití bohaté grafiky. (W. Gitt: Jesus: beyond space and time (Video, 84 mins), wernergitt.com/space-and-time). 2. Není žádný jiný Bůh než Bůh Bible Žádný z důkazů o Boží existenci, které byly předloženy v minulosti, se nevztahuje na určitého boha. Všechny jsou natolik všeobecné, že je může použít každé náboženství. Naproti tomu „Prorocko-matematický důkaz Boha“ se vztahuje výhradně na Boha Bible a na jeho Syna Ježíše Krista. Důkaz tohoto druhu se nedá předložit o žádném bohu jiných náboženství. Bible k tomu výstižně říká, že lidé si ve svých náboženstvích pojmenovali nesčetná božstva: „I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho“ (1. list Korintským 8,5-6). V Žalmu 96,5 Bible bohy všech náboženství zavrhuje: „Všechna božstva národů jsou bůžci.“ 3. Ateismus je popřen Ateismus tak můžeme popřít výše uvedeným trojím způsobem. Bible hodnotí ateistické myšlení v Žalmu 14,1: „Bloud si v srdci říká: ‚Bůh tu není‘.“ Ateisté se tak nejen obracejí do prázdna, ale žalostným způsobem se nacházejí na cestě do věčného zahynutí: „Kdo však neuvěří (v Pána Ježíše), bude odsouzen“ (Marek 16,16). Předcházejícími úvahami na vědecky přesném základě jsme si mohli objasnit tři důležité otázky: 1)            Bůh existuje. 2)            Celá Bible je pravdivá. 3)            Tento dokázaný Bůh není nikdo jiný než Bůh Bible[9]. Jsme ale tímto poznáním již zachráněni, tj. máme tak jisté místo v nebi? Odpověď zní: NE. Dobrou zprávu ale vyjadřuje nadpis následující kapitoly:   ZÁCHRANA JE MOŽNÁ PRO KAŽDÉHO, KDO JI CHCE Tento text nechce nikoho obžalovat kvůli jeho dosavadní cestě – ani stoupence jiných náboženství ani misionáře ateismu. Naším úmyslem spíše je, abychom upozornili na cestu do zahynutí a abychom každého čtenáře oslovili s pozváním: V tomto životě je pro každého člověka možná záchrana, pokud to jen chce. Dalekosáhlý důsledek toho, co nám evangelium nabízí, je u Jana 3,17-18 ve stručnosti vyjádřen takto: „Vždyť Bůh neposlal svého Syna (Ježíše) na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho uvěří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Podle Boží vůle jsme všichni stvořeni jako věčné bytosti, jejichž existence nikdy nepomine. Na druhé straně brány smrti jsou pouze dvě místa pobytu – nebe nebo peklo. To první je nevýslovně nádherné, to druhé nepředstavitelně strašné. Božím výslovným přáním je, abychom se jednou dostali do nebe. K tomu potřebujeme zachránce Ježíše Krista. On nám otevírá dveře do nebe, protože nás může osvobodit od naší viny. Pokud máte přání, abyste byli zachráněni a dostali se do nebe, musíte se odvrátit od své staré cesty bez Ježíše a jemu svěřit svůj život. Tento obrat svého života můžete začít modlitbou, která by mohla znít asi takto: „Pane Ježíši Kriste, dosud jsem žil tak, jako bys vůbec nebyl. Dnes se k tobě poprvé obracím v modlitbě. Teď vím, že je nebe a že je také peklo. Zachraň mne proto před peklem, do kterého patřím kvůli vší své vině, zejména nevěře. Je mým přáním, abych byl jednou po celou věčnost u Tebe v nebi. Dobře vím, že do nebe nemohu přijít pro vlastní zásluhy, ale jenom skrze víru v Tebe. Tak, jak jsem dosud žil, bych před Tebou na soudu neobstál. Proto Tě prosím, odpusť mi všechnu moji vinu. Svých hříchů ze srdce lituji. Od této chvíle buď mým Pánem, kterého chci rád následovat. Dej mi k tomu poslušné srdce. Děkuji Ti, že jsi mne vyslyšel. Věřím Tvému slibu, že nyní, po mém obrácení k Tobě, budu jednou věčně u Tebe v nebi. Amen.“ Pokud jste tuto modlitbu přijali za svou, tak Vás Ježíš dnes přijal. On přece pevně slíbil, že přijme každého, kdo se vydá na cestu k němu (Jan 6,37). Tím jste vstoupili na cestu následování, na které On teď bude hrát hlavní roli. Toto rozhodnutí způsobí ve Vašem životě změnu. Ukážeme si to ve stručnosti ve čtyřech bodech: 1)            Začněte s pravidelným čtením Božího slova, Bible. Je to jediná kniha, kterou autorizoval Bůh sám. Bible je nezbytným návodem pro náš život i smrt. 2)            Mluvte každý den se svým Pánem. Ve své modlitbě se máme obracet k Bohu, Otci, a k Ježíši Kristu, Synu Božímu. 3)            Chovejte se ve svém životě podle toho, co je řečeno v Bibli. 4)            Vyhledejte společenství s dalšími lidmi, kteří se rovněž vědomě obrátili ke Kristu. Ředitel a profesor v. v.Dr.-Ing. Werner Gitt

Heutzutage bringt man die beiden Begriffe "Evolution" und "Theorie" nicht mehr zusammen - die Entwicklung des Lebens über Milliarden von Jahren gilt als erwiesen. Dass sie es nicht ist, möchte Prof. Dr. Werner Gitt in diesem Traktat beweisen. Anhand einiger konkreter Beispiele zeigt er die Schwächen der Theorie auf und führt auch ein allgemeines Argument an, das der unerklärlichen Herkunft der Information, um letztlich das "wissenschaftliche AUS" für die Evolutionstheorie zu erklären. "Rechtzeitig zu Beginn des Darwinjahres 2009 erschien am 31. Dezember 2008 in der Zeitung ,DIE ZEIT' ein doppelseitiger Artikel mit der Überschrift ,Danke, Darwin!' [...] Der eigentliche Denknotstand unserer Welt ist, dass dem wirklichen Urheber aller Dinge nicht mit Leitartikeln ,Danke, Jesus!' gehuldigt wird." Dieses Traktat eignet sich besonders gut zur Weitergabe an suchende Menschen! Co Darwin ještě nemohl vědět 31. prosince 2008 vyšel v německých novinách „DIE ZEIT“ dvoustránkový článek s titulkem „Díky, Darwine!“, přesně načasovaný k začátku „Darwinova roku“ 2009; tématu evoluce tam byly věnovány ještě další čtyři strany. Poděkování patřilo muži, který se narodil před 200 lety a jehož revoluční kniha „O vzniku druhů“ vyšla před 150 lety. Už německý filozof Immanuel Kant (1724-1804) pyšně prohlásil: „Dejte mi hmotu, a já z ní vybuduji svět.“ Také francouzský matematik a astronom Laplace (1749-1827) triumfoval o 50 let později před Napoleonem slovy: „Moje teorie hypotézu ‚Bůh’ nepotřebují.“ Tito a další otcové vědeckého ateismu hledali vysvětlení původu života, kde by Bůh nebyl potřebný. S odpovědí, která zdánlivě představovala řešení, přišel Darwin, který nabídl myšlenkový koncept, jak vznik života vysvětlit „přirozeným způsobem“. Zatímco on sám se k důsledkům svého tvrzení stavěl ještě váhavě, oslavuje dnešní, stále bezbožnější svět svého patrona nekonečným mediálním velebením. Až do Darwinovy cesty na Galapážské ostrovy (1835) lidé přijímali učení řeckého filozofa Aristotela, podle kterého druhy zůstávaly beze změny. Z různých tvarů zobáků pěnkav, které na ostrovech žily, Darwin správně usoudil, že druhy se mohou přizpůsobovat a měnit. Jeho další závěr, že veškerý život pochází ze společného předka, se však nedá vědecky odůvodnit. Už Darwin sám viděl, že velká slabina jeho teorie spočívá v tom, že se v přírodě nenašly vůbec žádné přechodné formy. Přesto však, podle Darwinova učení, člověk ztratil výjimečné postavení, které mu přisoudil Stvořitel a místo toho se stal jen posledním výhonkem ze světa zvířat. Hnací síly evoluce Za hnací síly evoluce jsou dnes pokládány mutace, selekce, izolace, dlouhá časová období, náhoda a nezbytnost a také smrt. Všechny tyto faktory existují; žádný ale není zdrojem nové tvořivé informace. Mutace může pouze měnit stávající dědičnou informaci. Bez již existující informace DNA nemůže evoluce vůbec ani začít. Mutace je z definice náhodným mechanismem bez orientace k nějakému cíli, takže už z principu nemůže vést ke vzniku nějakých nových systémů (např. k vynálezu nových orgánů). Selekce upřednostňuje životaschopnější jednotlivce a zajišťuje, že jejich dědičný materiál bude předán dál s vyšší pravděpodobností. Selekce ale vede jen k vytřídění či vyřazení toho, co už existuje; nemůže nic vylepšit nebo vyprodukovat něco nového. Podobně nemají žádnou tvořivou sílu ani ostatní výše uvedené evoluční faktory. Podívejme se na několik příkladů z oblasti živých organismů, abychom mohli posoudit, zda necíleně působící evoluční faktory mohou způsobit vznik níže uvedených koncepcí. Pohlavní rozmnožování Podle evolučního učení je „vynález“ pohlavního rozmnožování rozhodující podmínkou pro vývoj vyšších organismů. Neustále opakovanou kombinací genů vzniká velké množství variant, ze kterých selekční proces zajišťuje přežití těch, které jsou nejlépe přizpůsobeny podmínkám okolí. Tento proces je ale jako vysvětlení žádaného evolučního pokroku při vývoji druhů nepoužitelný ze dvou důvodů: 1. Sexuální rozmnožování nemůže evolučním procesem vůbec začít. Je přece možné jen tehdy, pokud obě pohlaví současně disponují plně funkceschopnými orgány. U evoluce přece z definice neexistují žádné cílené strategie či řídící plány. Jak by mohlo dojít k postupnému vývoji potřebných orgánů během tisíců generací, když by se bez nich organismy nemohly ani rozmnožovat? Pokud ale vyloučíme postupný vývoj, jak se tak odlišné a přitom složité orgány, které musí být do nejmenšího detailu navzájem přizpůsobené, mohly náhle objevit? A navíc ve stejném čase a na stejném místě? 2. A i kdybychom připustili možnost, že sexuální rozmnožování spadlo „z nebe“, tak by mícháním dědičné informace nemohla vzniknout zásadně nová informace. Šlechtitelé rostlin a zvířat svými nesčetnými pokusy ukázali, že i ty nejlépe vyšlechtěné krávy jsou stále kravami a že z pšenice se nikdy nestala slunečnice. Tak zvaná mikroevoluce (změny v rámci druhu) je ověřitelná věc; ale pro makroevoluci (změny přesahující rámec druhu) chybí jakékoliv důkazy. Geniální technika u červených krvinek V každém krychlovém milimetru (1 mm3 = 1 μl = 1 mikrolitr) krve máme 5 milionů červených krvinek; tj. v každé kapce krve 150 milionů. Jsou to vysoce specializované ponorky, které nemají na palubě smrtonosná torpéda, nýbrž zajišťují něco životně důležitého. Během svého 120denního života načerpají 175 000 krát kyslík a současně odeberou v plicích kysličník uhličitý (CO2), který je odpadním produktem oxidace. Tato malá transportní plavidla jsou tak nepatrná, že projdou dokonce i těmi nejužšími kapilárami a dostanou se tak do všech částí těla. Každou vteřinu vznikají dva miliony červených krvinek, které obsahují velice složitou chemickou sloučeninu – krevní barvivo hemoglobin. Hemoglobin je potřebný pro přenos kyslíku už během embryonálního vývoje. Až do třetího měsíce je potřeba kyslíku výrazně odlišná než u stádia zárodku (po třetím měsíci), a tomu odpovídá jiný druh hemoglobinu s odlišným chemickým složením. A krátce před narozením běží všechny továrny znovu na plné obrátky, aby ještě jednou zajistily přestavbu na hemoglobin dospělého organismu. Tyto tři druhy hemoglobinu nemohou vzniknout evolučním procesem pokusu a omylu, protože většina ostatních variant by nedokázala přenést dostatek kyslíku, a to by bylo zhoubné. I kdyby správná molekula vznikla ve dvou stádiích, tak by znamenalo jistou smrt, pokud by to nesouhlasilo v tom třetím. Třikrát je pro produkci hemoglobinu použit naprosto jiný biochemický postup, který také musí její změnu správně načasovat. Odkud pochází tak složitý postup? Všechny evoluční představy zde naprosto selhávají, neboť žádné neúplné mezičlánky, které by k tomuto složitému postupu vedly, by organismy nemohly přežít. Tento koncept neredukovatelné složitosti platí jak pro imunitní systém lidského těla, tak pro bičík, kterým se pohybují bakterie. Také zde by živé organismy „svou cestu“ ke své současné podobě nepřežily. Nabízí se proto vysvětlení, že všechno bylo hotové už od začátku, což je možné jen tak, že to všechno moudrý Stvořitel navrhl a vytvořil tak, aby to bylo plně funkceschopné. Let kulíka zlatého Kulík zlatý je nádherný pták. Každé z těchto stvoření se vylíhne z vejce na Aljašce. V zimě je tam ale velmi chladno, a tak se ptáci stěhují na Havajské ostrovy, nějakých 4 500 km daleko. To vyžaduje let bez zastávek, protože na trase nejsou žádné ostrovy a ptáci neumějí plavat. Pro tento let potřebuje kulík zlatý naplněný zásobník paliva v podobě 70 gramů tuku, který získá důkladným krmením. Do toho je zakalkulována rezerva 6,8 gramu pro případ protivětru. Protože pták musí letět nepřetržitě ve dne v noci po dobu tří a půl dne a musí na úhlové minuty přesně udržovat správný kurs, potřebuje přesně pracující navigační systém. Pokud by ostrov minul, znamenalo by to jistou smrt, neboť široko daleko není žádná pevnina pro odpočinek. Pokud by neměl k dispozici přesně vypočítané množství tuku, tak by nepřežil. Také v tomto případě se mutace a selekce ukazují jako neschopní konstruktéři. Věrohodnější je předpokládat, že kulík byl takto stvořen už od počátku – plně vybavený vším, co potřebuje. Je evoluce použitelný myšlenkový model? K předchozímu stručnému pohledu do světa živých organismů můžeme ještě přidat řadu dalších příkladů vysoce složitých a cíleně řešených konceptů: Vorvaň, ačkoliv je to savec, je vybaven tak, že se může vynořit z hloubky 3 000 metrů, aniž by přitom zahynul na obávanou nemoc z potápění. Ohromné množství mikroskopicky malých bakterií v našem střevním traktu má zabudované elektromotory, které mohou běžet oběma směry. Život je v mnoha případech závislý na plné funkceschopnosti orgánů (jako jsou srdce, játra, ledviny). Neúplné orgány, které se teprve vyvíjejí, jsou bezcenné. Ten, kdo uvažuje ve smyslu darwinismu, musí vědět, že evoluce nezná žádný cíl ve směru k pozdějšímu plně fungujícímu orgánu. Německý evoluční biolog G. Osche zcela správně poznamenal: „Organismy nemohou provoz v určité evoluční fázi – na rozdíl od nějakého podnikatele – z důvodu přestavby přechodně uzavřít.“ Inteligence a moudrost, které se projevují v díle stvoření, jsou přímo přemáhající. Z díla stvoření je možno oprávněně usuzovat na tvůrčího původce. S naším pozorováním je tak plně v souladu to, co Bible prohlašuje už ve svém prvním verši: „Na počátku stvořil Bůh!“ Darwinismus ovlivnil liberální teologii, která zprávu o stvoření jako poselství od Boha zpochybnila. Naším postojem ale je, že „věříme všemu, co je napsáno“ (Skutky 24,14), neboť „Bůh není člověk, aby lhal“ (4. Mojžíšova 23,19). Odkud pochází informace? K nejsilnějším argumentům vědy vždy patří, když z přírodních zákonů vyplývá, že nějaký proces nebo událost nejsou možné. Přírodní zákony neznají žádné výjimky. Z tohoto důvodu není např. možné perpetuum mobile, tedy stroj, který by běžel bez dodávání energie. Dnes víme, co Darwin vědět nemohl: že buňky všech živých organismů obsahují nepředstavitelné množství informace, která je navíc uložena v nejkompaktnější podobě, jakou vůbec známe. Tvorba všech orgánů je řízena informací, průběh všech procesů v organismu je řízen informací, výroba všech tělesných substancí (např. 50 000 proteinů v lidském těle) je rovněž řízena informací. Celý myšlenkový systém evoluce může fungovat jen tehdy, pokud by hmota umožňovala, aby informace vznikla náhodnými procesy. To je nezbytně potřebné, neboť všechny stavební plány jednotlivců a všechny složité procesy v buňkách jsou založeny na informaci. Informace je nehmotná veličina; není to tedy žádná vlastnost hmoty. Přírodní zákony o nehmotných veličinách, zejména o informaci, říkají, že hmota nemůže nikdy nehmotnou veličinu vyprodukovat. Dále platí: Zdrojem informace může být jen původce vybavený inteligencí a vůlí. Z toho je jasné: Kdo považuje evoluci za myslitelnou, věří na „informační perpetuum mobile“, tedy na něco, co všeobecně platné přírodní zákony přísně zakazují. Tím je zasažena Achilova pata evoluce, v tom spočívá podstata vědeckého NE. Odkud pochází život? Všechen ten evoluční povyk současné doby nedává odpověď na otázku: „A odkud tedy pochází život?“ Evoluce nemá vůbec žádné vysvětlení toho, jak mohl život vzniknout z neživé hmoty. Americký biolog a chemik Stanley Miller (1930-2007), jehož „experiment s prapolévkou“ je zmiňován v každé učebnici biologie, po 40 letech připustil, že žádná ze současných hypotéz o vzniku života není přesvědčivá. Celkově je všechny označil jako „nesmysl“, resp. jako „papírovou chemii“. Francouzský mikrobiolog Louis Pasteur (1822-1895) rozpoznal něco zcela zásadního: „Život pochází jen ze života.“ Pouze jeden mohl říci: „Já jsem život“ (Jan 14,6), a to byl Ježíš. V listu Koloským 1,16 je o něm napsáno: „Neboť v něm bylo stvořeno všechno na zemi i na nebi – svět viditelný i neviditelný“ a dále u Jana 1,3: „Všechno povstalo skrze ně (= Ježíše), a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ Každá teorie o vzniku světa a života, která nepočítá s Ježíšem jako zdrojem a původcem života, je proto mrtvým výtvorem, který se nutně musí roztříštit o skálu, kterou je Ježíš. Evoluce je proto jedním z největších omylů dějin a strhla miliony lidí do propasti nevěry. Žel mnoho lidí nemyslí na to, že po propasti nevěry následuje po smrti propast věčné záhuby (peklo). Velikou nouzí našeho světa je to, že skutečnému původci všech věcí nikdo pod úvodním titulkem „Díky, Ježíši!“ nevzdává úctu. Mnozí nevědí nic o tom, že Ježíš Kristus nám učinil velkorysou nabídku. On řekl „Já jsem dveře“ (Jan 10,9), a myslel tím vstup do nebe. Kdo se k němu obrátí, ten má věčný život. Emeritní ředitel a profesorDr.-Ing. Werner Gitt

Nie zuvor hat eine Krankheit die ganze Welt in die Knie gezwungen wie im Frühjahr 2020, in dem das Corona-Virus das öffentliche Leben zum Stillstand brachte. Der Shutdown wurde verordnet, Veranstaltungen wurden abgesagt, Uni­ver­sitäten, Schulen und Kitas geschlossen. Fußballspiele fanden vor leeren Rängen statt. Gottesdienste waren verboten – das gab es noch nicht einmal in Kriegszeiten. Wir suchen nach einer Erklärung für diese Pandemie. Wer gibt sie uns?

An verschiedenen Beispielen wird die Genialität der Schöpfung dargestellt. Als Wissenschaftler erklärt Prof. Dr. Werner Gitt, dass die unglaubliche Information, die in der ganzen Schöpfung steckt, einer intelligenten Quelle bedarf. Diese Quelle ist Gott selbst. Die Wissenschaft kann nur das "Was" analysieren, nicht aber das "Woher". Das "Am Anfang schuf Gott Himmel und Erde" der Bibel gibt uns eine Antwort auf die Frage nach der Herkunft des Lebens. Der Gedanke, Gott hätte durch Evolution geschaffen (die so genannte "Theistische Evolution"), untergräbt die Autorität der Bibel und ist mit dem christlichen Glauben unvereinbar. Die Bibel zeigt deutlich, dass Jesus der Schöpfer ist. Jesus hat die Menschen geschaffen und liebt sie hingebungsvoll. Darum lädt Jesus dazu ein, diese Liebe anzunehmen. Dieses Traktat eignet sich besonders gut zur Weitergabe an suchende Menschen! Kdo je Stvořitel? Pozorovatelný svět Pohled do říše živočichů nám odhaluje nadmíru složité systémy. Živé organismy jsou sestrojeny se zjevným záměrem a cílem. Např. velryba vorvaň je zkonstruována tak, že se může po nádechu ponořit do hloubky 3000 metrů a při následném vynoření nezahyne na dekompresní nemoc. Strakapoud tluče zobákem mocnými údery do stromu, aniž si přitom přivodí otřes mozku. Na plné funkceschopnosti orgánů (např. srdce, jater, ledvin) závisí ve většině případů život. Orgány, které by byly ve vývoji nebo by byly hotové jen napůl, jsou bezcenné. Kdo zde uvažuje ve smyslu darwinismu, musí vědět: Evoluce nevyvíjí podle plánu a nepracuje se záměrem sestrojit v průběhu času plně funkční orgány. Mnozí stěhovaví ptáci jsou vybaveni autopilotem, který ptáky, nezávisle na povětrnosti či na denní a noční době, s jistotou přivede k cíli. Kulík zlatý např. létá z Aljašky na Havaj, aby tam přezimoval. Spotřeba energie daná 70 gramy tuku je pro let dlouhý 4500 km přesně vykalkulována. Kulík je dokonce vybaven 6,8 gramy tuku navíc pro případ protivětru. Hlavonožec nautilus (= loděnka) obydluje jen vnější konec zavinu­té vápenaté schránky, přičemž její vnitřní prostor je rozdělen na komůrky a slouží jako hydrostatický orgán. Komůrky se v závislosti na hloubce ponoru plní plynem, takže je vždy do­saženo stavu vznášení. Proti tomu působí naše moderní ponorky nemotorně a těžkopádně. Nautilus se normálně zdržuje v hloubce asi 400 metrů, v noci však stoupá do hloubky pouze 100 metrů. Některé mikroskopicky malé bakterie mají zabudované protony poháněné elektromotory, které mohou běžet podle potřeby vpřed i vzad. Na nepředstavitelně malém prostoru, doslova jen šesti miliardtin krychlového milimetru, má bakterie „coli“ šest takových motorů, vlastní elektrárnu pro výrobu proudu, počítačový systém a značný počet chemických továren. Živá buňka je vytvořena o desítky řádů složitěji a důmyslněji, než nejsložitější stroje zkonstruované lidmi. Probíhají v ní současně tisíce regulovaných a časově vzájemně sladěných chemických procesů. V molekule DNA živé buňky nacházíme nejvyšší známou hustotu informací. Kolik knih kapesního formátu by bylo možné umístit pomocí této paměťové technologie do špendlíkové hlavičky, kdyby sestávala pouze z materiálu DNA? Vešlo by se tam 15 bilionů knih! Položeny jedna na druhou by vytvořily věž vysokou 200 milionů kilometrů, tj. vzdálenost ze Země na Měsíc (= 384 000 kilometrů) vynásobená 500-krát. V našem vesmíru se nachází asi 1025 hvězd. Na jejich sečtení délka lidského života nestačí. Kdyby byl nasazen velice rychlý počítač, který provádí deset miliard početních operací za vteřinu, tak by k sečtení všech hvězd ve vesmíru potřeboval 30 milionů let. Při zvážení těchto několika příkladů napadne každého myslícího člověka otázka po původu všech těchto geniálních konceptů. Evoluce přijímaná mnoha současníky nedává uspokojivou odpověď. V evoluci je všechno založené výlučně na hmotě - včetně nesmírného množství informací v buňkách, včetně duše a vědomí. Přírodní zákony o informaci ale definují, že informace je nehmotná. Proto vždy potřebuje inteligentní zdroj, tedy původce vybaveného vůlí. V díle stvoření je zjevná fenomenální inteligence a bezmezná moudrost. Učinit tedy závěr, že zázraky stvoření jsou dílem Stvořitele, je logické a rozumné. Kde nalezneme závaznou odpověď? V rámci přírodních věd je možné zkoumat realitu prostoru a času různými metodami měření a vážení. Takto se zabýváme stvořením jen ve smyslu „CO?“, nikoli však „ODKUD?“ Odpověď na druhou otázku leží mimo všechnu lidskou snahu a může ji proto poskytnout pouze původce samotný. Jak se tedy Stvořitel zjevil? V Bibli, v koránu nebo v jiné knize světových dějin? Všechna náboženství nemohou být pravdivá, neboť poskytují podstatně rozdílné a vzájemně si odporující výpovědi. Buď jsou tedy všechna falešná nebo je pravdivé jen jedno. Důležitým kritériem, jak prověřit věrohodnost, jsou naplněná proroctví. Bible je jedinou knihou, jejíž dlouho dopředu vyslovená proroctví a to v 3268 případech se v pozdější době skutečně naplnila. Žádná jiná kniha na světě se nemůže osvědčit tak vysokou mírou spolehlivosti. Bible je jedinečná, výjimečná a převyšující vše, co bylo kdy napsáno. Proto je Bible Božím slovem k nám lidem. Hned ve svém prvním verši nám dává odpověď na otázku týkající se Stvořitele: „Na počátku stvořil Bůh.“ To je v souladu s výše uvedeným předpokladem, že existuje inteligentní zdroj pro stvoření. Kdo je osoba Stvořitele? Bůh zde byl přede vším ostatním. Dříve než byl prostor, čas a hmota, byl Bůh jako činitel. První věta Bible vzbuzuje sama o sobě dojem, jako by Stvořitelem byl pouze Bůh Otec. Rozhodující odkaz, že Tvůrcem není jen Otec sám, vyplývá už ze zprávy o stvoření: „Učiňme člověka“ (1. Mojžíšova 1,26). Podílel se i Duch svatý; jeho spolupůsobení nacházíme ve druhém verši zprávy o stvoření: „... Duch Boží vznášel se nad vodami.“ Bible neuvádí všechno najednou; často nás informuje krok za krokem. Otázka „ODKUD?“ je přesněji pojednána v Novém zákoně. Tak je podle 1. Korintským 8,6 zřetelně zahrnut do díla stvoření Ježíš Kristus: „Ale my máme jediného Boha Otce, z něhož je všechno, a my v něm, a jednoho Pána Ježíše Krista, skrze něhož je všechno, i my skrze něho.“ Hebrejské slovo „Elohim“ v 1. Mojžíšově 1,1 označuje Boha Stvořitele a je v množném čísle. Stvořitelské jednání si můžeme znázornit na události všedního dne: Rodina jede autem k přátelům. Když nastane čas návratu, tak otec rodiny řekne: „A teď pojedeme domů.“ I když mluví v množném čísle, přesto to znamená, že za volant si sedne jen jeden. Zbytek rodiny sedí v autě, „jede“ tedy také. Přitom volant, pedál plynu a brzdu aktivně ovládá jen otec. Tento malý příklad nám pomůže si představit, co o Stvořiteli říká Bible. Bůh učinil svět skrze Ježíše Krista. Tak je to jasně formulováno v listě Židům 1,2. Rovněž začátek Janova evangelia dokumentuje, že všechno, co existuje, má svůj původ v Ježíši: „Všechny věci skrze ně [= skrze Slovo = skrze Ježíše] učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, co učiněno jest.“ (Jan 1,3). Ježíš Kristus je Stvořitel O Ježíšově stvořitelské činnosti čteme dále v listu Koloským 1,16-17: „Nebo skrze něho [= Ježíše Krista] stvořeny jsou všechny věci, které jsou na nebi i na zemi, věci viditelné i neviditelné; jak trůny, tak panstva, jak vlády, tak mocnosti; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. A on je přede vším a všechno jím stojí.“ Ve viditelném, hmotném světě není nic, co by nebylo stvořeno skrze Ježíše. Zahrnut je obrovský vesmír s nesčetnými galaxiemi právě tak, jako nejjemnější detaily procesů v živé buňce nebo strukturální stavba atomu. Ježíš není pouze původcem veškerého mikrosvěta i makrosvěta; On také nade vším panuje. Nadto je skrze Ježíše učiněno také to, co je pro nás ještě neviditelné. On oživil nebe bezpočtem tvorů, které Bible nazývá anděly. Jako je vše v Božím stvoření rozmanité a současně uspořádané, tak to platí i pro neviditelný svět, jak ukazují výrazy: trůny, panstva, vlády a mocnosti. Ježíš je nejen Stvořitel, nýbrž i udržovatel tohoto světa. V něm má všechno své trvání a stálost. Svět nebyl po svém vzniku ponechán sám sobě, nýbrž On ho svým mocným Slovem nadále udržuje. Takže se nemusíme bát nějaké kosmické katastrofy v důsledku srážky hvězd nebo vyhasnutí a vychladnutí Slunce. Ježíš svět zachovává až do svého druhého příchodu. Člověk není výsledkem jakési loterie, jak se domníval nositel Nobelovy ceny Jacques Monod. My lidé jsme byli stvořeni cíleně a s pevným určením – pro Ježíše! Bez tohoto Bohem daného smyslu svůj život promarníme. Ježíšovo stvořitelské působení ve Starém zákoně V Přísloví 8,22-24+30 je psáno: „Hospodin měl mne (= moudrost) při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy. Před věky ustanovena jsem, před počátkem, dříve než ustanovena byla země. Když ještě nebylo propasti, zplozena jsem… tehdáž byla jsem od něho pěstována.“ Tento text se vztahuje ke slovu „moudrost“, která rovněž poukazuje na Ježíšovu tvůrčí činnost při stvoření. Verš 26 ze Žalmu 102 je opakován v Novém zákoně v listu Židům 1,10 a je tam použit v souvislosti s Ježíšem: „Ty, Pane, na počátku založil jsi zemi, a díla rukou tvých jsou nebesa.“ Jak Stvořitel učinil své dílo? Když se ptáme, jak bylo stvoření provedeno, tak nám Bible zjevuje metody Stvořitele: skrze Slovo Boží: Žalm 33,6; Jan 1,1-4 bez výchozího materiálu = z ničeho: Židům 11,3 Boží mocí: Jeremiáš 10,12 Boží moudrostí: Žalm 104,24; Koloským 2,3 z Boží vůle: 1. Mojžíšova 1,26; Zjevení 4,11 skrze Božího syna: Jan 1,1-4; Jan 1,10; Koloským 1,15-17 skrze Ježíšovy bytostné rysy: Matouš 11,29; Jan 10,11. Tyto faktory působily v průběhu šesti dnů stvoření. Nepodléhaly dění podle přírodních zákonů a jsou proto pochopitelné jen vírou. Dnešní přírodní zákony řídí procesy v našem světě; nejsou však příčinou, nýbrž výsledkem stvoření. Co je nám dáno v Ježíši Kristu? On je základ, na kterém můžeme založit svůj život. Jedna stavební spořitelna láká tímto sloganem: „Na těchto základech můžete stavět.“ O Kristu můžeme skutečně říci: „Na tento základ se můžete spolehnout.“ V Kristu má svůj základ všechno: stvoření, Bible, víra, spasení, pokoj, naděje, cesta k Otci, cíl života. Kristus je nepohnutelná, pevná skála (1. Korintským 10,4), na které všechny lidmi vymyšlené systémy ztroskotají. Když Bůh říká: „Zahubím moudrost moudrých“ (1. Korintským 1,19), tak k tomu dochází na skále Ježíš. Ideologie, ateismy a evoluční systémy se zde roztříští. Také jejich stoupenci budou jednou muset před tímto Pánem padnout na kolena (Filipským 2,10), ačkoli v současnosti „původce“, „konstruktéra“, „stvořitele“ a „zachránce“ ještě tvrdě odmítají. Proč je evoluční učení tak nebezpečné? Zprostředkovává nám falešný pohled na svět. Dále nás vede do beznaděje, jak ji výstižně popsal německý spisovatel Jean Paul (1763-1825) ve svém románu: „Žádný Bůh neexistuje… Strnulé němé nic! Studená věčná nezbytnost! Nesmyslná náhoda… Jak je každý tak sám v širé mrtvolné propasti všehomíra!“ Evoluční teorie tvrdí, že se tento svět dá vysvětlit bez Stvořitele. V důsledku toho zavádí člověka do ateismu. S ateistickým stanoviskem končíme podle Ježíšova svědectví v pekle: „Kdo však neuvěří, bude zatracen.“ (Marek 16,16). Někteří se pokoušejí prohlásit evoluci za pracovní metodu, kterou Bůh použil. Pokud by ale Bůh tvořil pomocí evoluce, potom by nebyl první lidský pár neexistoval by ani hřích. Podle evoluce jsou negativní jevy jako smrt a agrese prospěšné: „Agrese je setrvačníkem, který pohání evoluci!“ (Joachim Illies) Bůh by používal smrt jako stvořitelský prostředek spasení skrze Ježíše, který je jmenován v protikladu k hříšnému Adamovi „posledním Adamem“ (1. Korintským 15,45), by ztratilo opodstatnění. Tyto výpovědi dokládají, že takzvaná „teistická evoluce“ Bibli v jejích základech rozkládá a tím zavrhuje. Proto musíme tuto falešnou ideu co nejrozhodněji odmítnout. Myšlenka, která vyráží dech Poznali jsme Ježíše jako Stvořitele všech věcí. On je ten, který byl od věčnosti a který je Králem nebeské říše. Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi (Matouš 28,18). Můžeme pochopit následující dech vyrážející myšlenku? Muž na kříži Golgoty a Stvořitel světa a všeho života je jedna a táž osoba! Ve své nevýslovné lásce k nám se nechal ukřižovat a nebránil se, aby tak pro nás mohl otevřít dveře do nebe. Kdo ho zavrhne, ztratí všechno: „Jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením?“ (Židům 2,3). Kdo ho přijme, získá všechno: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný… přešel již ze smrti do života.“ (Jan 5,24). Proste Pána Ježíše o odpuštění všech vašich hříchů, abyste mohli obstát na Božím soudu. Přijměte Ho jako svého osobního Stvořitele a Spasitele a následujte ho. Direktor und Professor a. D.Dr.-Ing. Werner Gitt

Viele Menschen gehen davon aus, dass das Leben auf der Erde durch Evolution entstanden ist und meinen, dass dies wissenschaftlich bewiesen sei. Anhand der Naturgesetze der Information stellt Prof. Dr. Werner Gitt sechs Schlussfolgerungen auf, die eindeutig die Möglichkeit der Entstehung des Lebens durch Evolution ausschließen. "Die stärkste Argumentation in der Wissenschaft ist immer dann gegeben, wenn Naturgesetze angewandt werden, um einen Vorgang oder eine Idee zu begründen oder auch zu widerlegen. In allen Lebewesen finden wir eine geradezu unvorstellbare Menge an Information, die unbedingt erforderlich ist für die Baupläne der Individuen und für die Steuerung aller komplexen Vorgänge in den Zellen. Mit Hilfe der Naturgesetze der Information werden wir nachweisen, dass jegliche Information, und damit auch die biologische Information, einen intelligenten Urheber benötigt." Přírodní zákony popírají evolucipřírodní zákony o informaci a co z toho plyne  Nejsilnější argumentace v oblasti vědy spočívá vždy v tom, když se přírodní zákony použijí k tomu, aby nějaký proces nebo myšlenku odůvodnily anebo naopak zpochybnily. Ve všech živých organismech nacházíme přímo nepředstavitelné množství biologické informace, která je nezbytně potřebná pro vybudování organismu a pro řízení všech složitých procesů v buňkách. S pomocí přírodních zákonů o informaci si ukážeme, že každá informace, a tím i informace biologická, potřebuje inteligentního původce. Co je to vlastně přírodní zákon? O přírodním zákoně mluvíme tehdy, pokud se v našem pozorovatelném světě nechá všeobecná platnost nějakých pravidel vždy znovu potvrdit reprodukovatelným způsobem. Přírodní zákony mají ve světě vědy největší vypovídací sílu, neboť neznají žádné výjimky. odpovídají nám na otázky, zda je nějaký proces vůbec možný či ne. jsou zde trvale, nezávisle na tom, zda je člověk objevil a formuloval. mohou být vždy úspěšně použity i na neznámé případy. V běžném smyslu pod přírodními zákony rozumíme zákony fyzikální a chemické. Kdo si myslí, že náš svět je popsatelný pouze hmotnými veličinami, ten své vnímání značně omezuje. K naší skutečnosti patří totiž i nehmotné veličiny jako např. informace, vůle a vědomí. Přírodní zákony pro nehmotné veličiny splňují tatáž přísná kritéria, jaká platí pro ty hmotné a proto mají ve svých výpovědích i stejnou vypovídací schopnost. Definice informace a její přírodní zákony Abychom mohli popsat přírodní zákony týkající se informace a analyzovat nějaký neznámý systém, potřebujeme vhodnou a přesnou definici: O informaci se jedná tehdy, když se v nějakém pozorovatelném systému vyskytuje všech pět následujících hierarchických úrovní: statistika, syntaxe (kód, gramatika, slovní fond), sémantika (význam), pragmatika (jednání) a apobetika (stanovení cíle, výsledek). Čtyři přírodní zákony o informaci (PZI) jsou tyto: PZI-1: Hmotná veličina nemůže vypůsobit žádnou nehmotnou veličinu. PZI-2: Informace je nehmotná veličina. PZI-3: Při statistických procesech (= procesech bez řídící inteligence) nemůže vzniknout žádná informace. PZI-4: Informace může vzniknout pouze působením inteligentního činitele. Inteligentní činitel disponuje vědomím, je vybaven vlastní vůlí, je kreativní, myslí samostatně a působí s vědomím cíle. V následujícím textu uvedeme několik významných závěrů, které se opírají o přírodní zákony informace. Šest dalekosáhlých závěrů Když teď známe přírodní zákony o informaci, můžeme je cíleně a efektivně využít pro dalekosáhlé závěry. Protože však naše otázky přesahují možnosti vědeckých odpovědí, potřebujeme nějaký vyšší zdroj informace, a tím je pro mne jako křesťana Bible. V následujícím textu uvedeme nejdříve vědecký závěr na základě přírodních zákonů a následně podáme biblický důkaz, který vědecký výsledek potvrzuje nebo dokonce přesahuje. Závěr Z1: Protože ve všech formách života nacházíme kód (molekuly DNA, resp. RNA) a další úrovně informace, nalézáme se jednoznačně v definiční oblasti informace. Z toho můžeme vyvodit závěr: Musí zde být nějaký inteligentní činitel! (Použití PZI-4) Protože neexistuje žádný proces, kde by se dalo pozorováním nebo experimentem prokázat, že při něm informace vzniká pouze z hmoty, platí to i pro každou informaci v živých organismech. Takže PZI-4 vyžaduje i zde nějakého inteligentního původce, který píše tyto programy. Závěr Z1 je tak důkazem Boží existence nebo také vědeckým popřením ateismu. Závěr Z2: Informace, která je zakódována v molekule DNA, dalece překračuje všechny naše současné technologie. Protože jako původce nepřichází v úvahu žádný člověk, musíme ho hledat mimo náš viditelný svět. Můžeme vyvodit závěr: Ten původce musí být nejen nanejvýš inteligentní, musí disponovat nekonečně velkou informací a inteligencí, tj. musí být vševědoucí. (Použití PZI-1, PZI-4) Pokud připustíme, že by inteligence tohoto původce (tvůrce, stvořitele, Boha) byla omezená, potom by potřeboval nějakého Nad-boha s větší informací, který by ho poučil. Pokud by i ten potřeboval nějakého učitele, došli bychom tak k nekonečnému množství bohů, přičemž ten „Poslední“ by se při takovém načítání dostal k neomezenému vědění, byl by tedy vševědoucí. Logicky rovnocennou alternativou je, když přijmeme jen jednoho jediného Boha. Ten by pak musel být nekonečně inteligentní a musel disponovat nekonečným množstvím informace. Musí být tedy vševědoucí. O té druhé možnosti učí také Bible. Je jen jeden Bůh: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není“ (Izajáš 44,6). Když je tento Bůh vševědoucí (Z2!), potom má znalost o všech věcech přítomnosti, minulosti a také budoucnosti. Pokud ale zná všechny věci rovněž mimo všechny časové hranice, tak musí být on sám věčný! Tak je to v Žalmu 90,2; u Izajáše 40,28 a u Daniele 6,27. Závěr Z3: Pokud ten původce geniálně kódoval informaci, kterou nacházíme v molekulách DNA, musel zkonstruovat složité biologické stroje, které tu informaci dekódují a provádějí veškeré procesy biosyntézy, a rovněž musel vytvořit každý detail u všech živých organismů a naprogramovat všechny jejich schopnosti, pak můžeme vyvodit závěr, že původce to takto všechno chtěl a že tedy musí být velice mocný. U předcházejícího závěru Z2 jsme na základě přírodních zákonů mohli zjistit, že Původce (Stvořitel, Bůh) musí být vševědoucí a věčný. Nyní se ptáme po velikosti jeho moci. Za použití stejné logiky jako u Z2 se dostáváme k výsledku, že musí být také všemohoucí. To dosvědčuje i Bible: „Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí“ (Zjevení 1,8). Závěr Z4: My lidé máme schopnost vytvořit novou informaci, to ale nemůže pocházet z naší hmotné části (těla). Můžeme tudíž vyvodit závěr: člověk musí mít ne-hmotnou složku (duši, ducha). Tím je také popírána myšlenka materialismu. (Použití PZI-1, PZI-2) V evoluční a molekulární biologii se prosadilo materialistické smýšlení. Tomuto materialismu můžeme za pomoci zákonů o informaci čelit následujícím způsobem: My všichni máme tu schopnost, že můžeme vytvořit novou informaci (např. v dopisech, knihách) – tedy ne-hmotnou veličinu. Protože hmota to nedokáže (PZI-1), je vedle našeho (hmotného) těla potřebná ještě nějaká ne-hmotná složka, a to je duše. V 1. Tesalonickým 5,23 Bible tento závěr potvrzuje: „Sám pak Bůh pokoje nechť … zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ Tělo je hmotná část člověka, kdežto duše a duch jsou části ne-hmotné. Mozek: Z důvodu materialistického přístupu v přírodních vědách pracují badatelé s následující domněnkou: „Zdrojem informace je náš mozek.“ Tato představa je mylná, neboť mozek je hmota a podle PZI-1 nemůže žádnou informaci vytvořit. Mozek tedy nemůže být zdrojem informace; je to jen stroj, byť nanejvýš složitý, který informace zpracovává. Závěr Z5: Protože základní složkou veškerého života je informace, která nemůže pocházet z hmoty a energie, je nezbytný nějaký inteligentní původce. Protože ale všechny teorie chemické a biologické evoluce požadují, že informace musí pocházet pouze z hmoty a energie (bez původce), můžeme vyvodit závěr, že všechny tyto teorie a koncepty chemické a biologické evoluce (makroevoluce) musí být MYLNÉ. (Použití PZI-1, PZI-2) Evoluční učení se pokouší vysvětlit život pouze na fyzikálně-chemické úrovni. Přírodní zákony informace ale představu makroevoluce – tedy cestu od prabuňky až po člověka – vylučují. Systém evoluce se z hlediska zákonů o informaci ukazuje jako „informační perpetuum mobile“, tedy jako něco zcela nemožného. Mikroevoluce, tedy adaptace uvnitř nějakého druhu (např. Darwinovy pěnkavy s odlišnými podobami zobáku) se dají pozorovat. Informace, která je k tomu potřebná, samozřejmě rovněž nevznikla z hmoty, nýbrž spočívá na větvení programu, které vševědoucí Stvořitel už předem připravil. Zpráva o stvoření opakovaně zdůrazňuje, že nepředstavitelná rozmanitost veškerého života byla stvořena velice specificky – každý podle svého druhu. Ani zde není po nějaké evoluci žádná stopa. Závěr Z6: Protože život je rovněž ne-hmotná veličina, tak ho nemohla vytvořit hmota. Takže z toho uzavíráme: Ve hmotě neexistuje žádný proces, který by umožnil přechod od neživého k živému. Čistě hmotné pochody nemohou vést k životu ani na naší Zemi, ani kdekoliv ve vesmíru. (Použití PZI-1) Fenomén „život“, který je v základu každého živého organismu, je ne-hmotné povahy právě tak jako informace. Jak ukazuje závěr Z6, pomocí tohoto nového principu je možné spontánní vznik života v hmotě vyloučit. Pátrání po životě v jiných částech vesmíru je proto marným počínáním. Shrnutí S použitím zákonů informace jsme mohli vyvrátit několik velmi rozšířených tvrzení, totiž čistě materialistický způsob myšlení v přírodních vědách, všechny běžné evoluční představy (chemická, biologická evoluce), materialismus (např. materialistický obraz člověka), ateismus. Dále jsme mohli dokázat, že původce života (Stvořitel, Bůh), kterého vyžadují přírodní zákony o informaci, musí existovat. že tento Původce musí být vševědoucí a věčný. že musí být všemohoucí. že člověk musí mít ne-hmotnou složku (duši). že zdrojem informace, kterou vytváříme my sami, nemůže být náš mozek. Kdo je ten původce, kdo je ten stvořitel? Nyní přicházíme k velmi důležité otázce: Kdo je tím zdrojem biologické informace, a tedy původcem všeho života? Stvořitelské poslání předal Bůh Otec svému Synu Ježíši, a proto je v Novém zákoně o Ježíši napsáno (Kolosenským 1,15-17): „On je obraz Boha neviditelného... Neboť v něm bylo stvořeno všechno, na nebi i na zemi –svět viditelný i neviditelný; ... všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá.“ V našem světě tak není nic, co by nebylo stvořeno skrze Pána Ježíše: Obrovský vesmír k tomu patří právě tak jako každý mikrob, každý mravenec, každá žirafa a také každý člověk. Ohromující myšlenka Ježíš je tentýž, který byl od věčnosti a který je králem nebes. Jemu je dána všechna moc na nebi i na zemi (Matouš 28,18). Můžeme vůbec pochopit následující ohromující myšlenku? Ten muž na kříži Golgoty a Stvořitel tohoto světa a všeho života je jedna a tatáž osoba! On nás tak nevýslovně miloval, že se pro naše hříchy nechal bez odporu ukřižovat, aby se tak pro nás mohly otevřít dveře do nebe. Kdo toto zavrhne, ztrácí všechno: „Jak bychom mohli uniknout, pohrdneme-li tak slavným spasením?“ (Židům 2,3). Ten, kdo Ho přijme, všechno získává, neboť Ježíš řekl: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný, ... přešel již ze smrti do života“ (Jan 5,24). Poproste Pána Ježíše o odpuštění všech svých hříchů, abyste tak mohli obstát před Božím soudem, přijměte ho jako svého osobního Stvořitele a zachránce a následujte ho. Ředitel a profesor (v.v.)Dr. Werner Gittvědec z oboru informatiky

Die grundlegende Frage, die suchende Menschen sich stellen, wird hier von Prof. Dr. Werner Gitt beantwortet. "Wie findet man den Himmel?" Auf jeden Fall nicht durch eigene Anstrengungen oder Konzepte. "Was aber bringt uns wirklich in den Himmel?" Gott hat die Einladungen für den Himmel schon verteilt wie im Gleichnis des Menschen, der zu einem großen Fest Einladungen verschickte. Doch viele Menschen redeten sich heraus. Prof. Dr. Gitt ruft dazu auf, nicht so "kurzsichtig" wie diese Leute zu sein. Jesus will uns vor der Hölle erretten und diese wird kein Vergleich zu der sogenannten "Hölle von Auschwitz" sein. Er hat am Kreuz für unsere Schuld bezahlt, wir müssen diese Einladung nur annehmen, dann ist ein Platz im Himmel "gebucht". Ein Entscheidungsgebet soll den Lesern dabei helfen. Dieses Traktat eignet sich besonders gut zur Weitergabe an suchende Menschen! Jak se dostanu do nebe? Otázku o věčnosti mnoho lidí potlačuje. To vidíme dokonce u těch, kteří o svém konci přemýšlejí. Americká herečka Drew Barymooreová hrála jako dětská hvězda hlavní roli ve známém filmu „E.T. Mimozemšťan“. Dnes je jí dvacet osm let a nedávno se vyjádřila takto: „Pokud zemřu dříve než moje kočka, potom byste ji mohli nakrmit mým popelem. Budu tak žít dál alespoň ve své kočce.“ Není taková neznalost a krátkozrakost ohledně smrti něco hrozného? V Ježíšově době za Ním přicházelo mnoho lidí. Jejich starosti byly téměř vždy tělesné povahy: Deset malomocných chtělo být uzdraveno (Lk 17,13). Slepí chtěli vidět (Mt 9,27). Jiný očekával pomoc při sporu o dědictví (Lk 12,13-14). Farizeové přišli s úskočnou otázkou, zda mají platit daň císaři (Mt 22,17). Jen málo lidí přicházelo k Ježíši, aby se od něho dozvědělo, jak se dostat do nebe. Jeden mladý muž ho vyhledal s otázkou: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ (Lk 18,18). Dozvěděl se, co má dělat, totiž: prodat všechno, na čem jeho srdce lpí a následovat Ježíše. Protože byl ale velmi bohatý, tak rady neuposlechl a nebe se vzdal. Byli také lidé, kteří nebe vůbec nehledali, ale při setkání s Ježíšem se o něm dozvěděli. A potom se nabídky ihned chopili. Zacheus si velmi přál Ježíše vidět. Ale nalezl více než očekával. Při Ježíšově návštěvě u něho doma - podobné dnešnímu posezení u kávy - získal nebe. Ježíš mohl prohlásit: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu“ (Lk 19,9). Jak můžeme najít nebe? Po tom, co jsme dosud pověděli, můžeme říci: Boží království nalézáme ve zcela určitou dobu. To je dobré vědět, protože tak je možné i pro Vás, milý čtenáři a milá čtenářko, abyste právě dnes mohli získat věčný život v Bohu. Získání Božího království není závislé na nějakém mimořádném úsilí. Boží království můžeme získat zcela nepřipraveni. Naše vlastní koncepty, jak se dostat do nebe, jsou zcela falešné, pokud nevycházíme z Božích výpovědí. Jedna zpěvačka songů zpívala v jedné písni o klaunovi, který po dlouhých letech končil své angažmá u cirkusu: „Ten se jistě dostane do nebe, protože přinášel lidem radost.“ Jedna bohatá mecenáška nechala vybudovat útulek pro chudé, ve kterém mohlo zdarma žít 20 žen. Jejich pobyt vázala na jednu podmínku: ženy se musely zavázat, že se každý den budou jednu hodinu modlit za spasení zakladatelky útulku. Co nás tedy opravdu přivede do nebe? Aby tuto otázku jasně a zřetelně zodpověděl, vyprávěl nám Ježíš jedno podobenství. V Lukášově evangeliu, v kapitole 14,16 mluví o jednom člověku [ten představuje v podobenství Boha], který chce uspořádat velkou hostinu [to je v podobenství přirovnání pro nebe] a zasílá nejdříve cílené pozvání vybraným hostům. Odpovědi jsou však zdrcující: „A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: Koupil jsem pole... Druhý řekl: Koupil jsem pět párů volů... a další: Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.“ Ježíš to podobenství končí odsuzujícím prohlášením hostitele: „Neboť já vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře“ (Lk 14,24). Z toho jasně vidíme, že nebe můžeme získat nebo ztratit. Rozhodujícím bodem je, zda přijmeme nebo odmítneme pozvání. Může to být ještě jednodušší? Určitě ne! Pokud bude jednou tolik lidí z nebe vyloučeno, potom nikoli proto, že by neznali cestu, nýbrž proto, že pozvání odmítli. Ti tři lidé uvedení v tom podobenství pro nás nejsou žádným vzorem, neboť ani jeden z nich pozvání nepřijal a na hostinu nešel! Takže z hostiny sešlo? Nikoli! Když ti pozvaní odmítli, rozesílá pán domu pozvání na všechny strany. Ale teď už to není pozvánkami se zlatým písmem. Teď platí pouhé volání: „Pojďte!“ A každý, kdo se nechá pozvat, tam může počítat se svým místem. A co se děje? Ano, lidé přicházejí - dokonce v celých zástupech. Po určité době dělá hostitel průběžnou bilanci: Ještě jsou volná místa! A říká svým služebníkům: „Běžte ještě ven! Pozvěte ještě další!“ Na tomto místě bych rád přenesl toto podobenství na nás, protože přesně taková je situace nás dnes. V nebi jsou ještě volná místa, a Bůh nechává vyhlašovat: „Pojď, přijmi své místo v nebi! Buď chytrý a rezervuj si věčnost! Udělej to dnes!“ Nebe je nepředstavitelně krásné a proto ho Pán Ježíš přirovnává k velké hostině. V 1.listu Korintským (kap. 2,9) o tom čteme: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Nic, vskutku nic na této zemi, se s nebem nedá ani přibližně srovnat. Tak nepředstavitelně je to tam krásné! Nebe nesmíme v žádném případě propást, neboť je velice cenné. Brána do nebe je pro nás otevřená. Stalo se to v Ježíši, Božím synu! Jemu také můžeme děkovat za to, že je tak jednoduché se tam dostat. Teď to záleží už jen na nás samotných. Jenom ten, kdo je tak krátkozraký jako ti tři muži v podobenství, toho pozvání nevyužije. Záchrana nastává skrze Pána Ježíše Ve Skutcích apoštolů (kap. 2,21) čteme velice důležitý verš: „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.“ To je jádro Nového zákona. Když byl apoštol Pavel ve vězení ve Filipis, dostal se při rozhovoru se žalářníkem k tomuto bodu: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kteří jsou v tvém domě“ (Sk 16,31). Toto sdělení bylo krátké a stručné, ale pronikavé a měnící život. Ještě té noci se žalářník obrátil. Od čeho Ježíš zachraňuje? To musíme bezpodmínečně vědět: Od cesty, která končí ve věčném zatracení, v pekle. O nebi a peklu Bible říká, že tam lidé budou na věky. Jedno místo je nádherné, druhé je strašlivé. Žádné třetí není. Pět minut po smrti nebude už moci nikdo říkat, že smrtí všechno končí. Vše se rozhoduje na Ježíšově osobě. Náš věčný osud závisí na jedné jediné osobě: na Ježíši - na našem vztahu k němu! Když jsem byl jednou na přednáškové cestě v Polsku, navštívili jsme někdejší koncentrační tábor Osvětim. V době Třetí říše se tam odehrály strašné věci. V letech 1942 až 1944 tam bylo zplynováno a následně spáleno více než 1,6 milionů lidí, především Židů. V literatuře se mluví o „osvětimském pekle“. Na toto označení jsem myslel, když nás jeden zaměstnanec prováděl plynovou komorou, ve které umírali lidé ve skupinách po 600 najednou. Bylo to nepředstavitelně hrozné. Ale bylo to skutečné peklo? Jako skupina návštěvníků jsme se na plynové komory mohli podívat jen proto, že v roce 1944 ta hrůza skončila. Nyní jsou ta zařízení přístupná k prohlídce, a nikdo tam už není mučen nebo otráven. Plynové komory Osvětimi byly časově omezené. Peklo Bible je však věčné. Ve vstupní hale dnešního muzea mne upoutal obraz, který znázorňuje kříž s Kristovým tělem. Nějaký vězeň tak vyryl svoji naději v Ukřižovaného svým nehtem na stěnu. Také tento umělec zahynul v plynové komoře. Znal ale zachránce Ježíše. Zemřel sice na děsivém místě, měl však před sebou otevřené nebe. Avšak z toho pekla, před kterým nás Pán Ježíš v Novém zákoně tak důrazně varuje (např. Mt 7,13; Mt 5,29-30; Mt 18,8), neexistuje žádný únik ani záchrana, pokud se tam člověk jednou dostane. Protože peklo bude na rozdíl od Osvětimi ve věčném provozu, nebude možnost se tam jen tak nezávazně podívat. Také nebe je věčné. A je tím místem, kam by nás Bůh rád přivedl. Nechte se proto pozvat, abyste mohli přijít do nebe. Vzývejte jméno Pána, a rezervujte si tak nebe! Po jedné přednášce se mne jedna žena rozčileně zeptala: „Copak si vůbec můžeme nebe rezervovat? To zní jak v nějaké cestovní kanceláři!“ Souhlasil jsem s ní: „Kdo si nic nerezervuje, nikam se nedostane. Pokud chcete na Havajské ostrovy, potřebujete přece také platnou letenku.“ Ptala se dál: „Ale za letenku se přece musí zaplatit?!“ - „Ovšemže, za lístek do nebe také! Ten je ale tak drahý, že to žádný z nás zaplatit nemůže. Je to náš hřích, který tomu brání. Bůh ve svém nebi žádný hřích nestrpí. Kdo chce po tomto životě strávit věčnost u Boha v nebi, musí být nejdříve od své viny osvobozen. K tomuto osvobození mohlo dojít pouze skrze bezhříšnou osobu - a tou je Ježíš Kristus. Jen On sám byl schopen zaplatit! A On zaplatil svojí krví, svou smrtí na kříži.“ A co teď musím udělat, abych se dostal do nebe? Také nám je určeno Boží pozvání k záchraně. Mnoho míst Bible nás důrazně vyzývá, abychom na Boží volání reagovali: „Snažte se vejít úzkými dveřmi!“ (Lk 13,24). „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ (Mt 4,17). „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mt 7,13-14). „Dosáhni věčného života, k němuž jsi povolán“ (1 Tm 6,12). „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen“ (Sk 16,31). To vše jsou burcující a naléhavé výzvy. Z těch textů je cítit závažnost, osudovost a naléhavost. Takže nyní podle toho jednejme, když na to Boží pozvání odpovíme v modlitbě, která by volnými slovy mohla znít asi takto: „Pane Ježíši, dnes jsem si přečetl, že se do nebe mohu dostat jen skrze Tebe. Chtěl bych být jednou u Tebe v nebi. Zachraň mne, prosím, před peklem, do kterého bych jinak kvůli své vině přišel. Protože mne tak velmi miluješ, zemřel jsi i pro mne na kříži a tam jsi zaplatil trest na mé hříchy. Ty vidíš všechnu moji vinu - už od mého dětství. Ty víš o každém hříchu, o všem, čeho jsem si teď vědom, ale i o všem, na co jsem už dávno zapomněl. Ty znáš každé hnutí mého srdce. Před Tebou jsem jako otevřená kniha. Takový, jaký jsem, k Tobě do nebe nemohu přijít. Prosím Tě, odpusť mi moje hříchy, kterých ze srdce lituji. Vstup teď do mého života a obnov ho. Pomoz mi, abych odložil všechno, co se Ti nelíbí a daruj mi nové způsoby, kterým můžeš požehnat. Otevři mi přístup ke Tvému Slovu, k Bibli. Pomoz mi, abych rozuměl tomu, co mi chceš říci a dej mi poslušné srdce, abych dělal, co se Ti líbí. Staň se od této chvíle mým PÁNEM. Chci Tě následovat, ukaž mi cestu, po které mohu jít ve všech oblastech mého života. Děkuji Ti, že jsi mne vyslyšel, že nyní mohu být Božím dítětem, které bude jednou u Tebe v nebi. Amen.“ Dr.-Ing. Werner Gittředitel a profesor v.v.